pondělí 24. dubna 2017

Jak jsem na to přišel

 Jak se z divné holky stal divný kluk

Plánuju článek na pokračování, kde se budu ohlížet do svého dětství, kde začínám vidět nuance naznačující, že jsem to, co ze mě nakonec vyrostlo. Už jsem ho měl napsaný, ale můj laptop škytl a Word s článkem zmizel neznámo kam. Je těžké dokopat se udělat to znova, ale věřme, že napodruhé to půjde líp.

Teď potřebuju napsat článek, kde budu obhajovat to, jak jsem divnej.

V dětství se totiž na povrchu vůbec nezdálo, že bych měla být něco jiného než holka. Až na moje niterné pocity. Jinak mi dívčí svět vůbec nevadil.
Bude to znít maximálně divně, ale ženský svět mi do jisté míry vyhovuje. Akorát je pro mě problém v něm fungovat jako jedna z žen. A tím nechci říct, že bych se tam jako kluk (co si ho s klukem ale nikdo nesplete) chtěl infiltrovat a nějak tam ty ženy otravovat a načumovat do věcí, do kterých bych neměl (i když vím, jaký je to mít PMS). To bych si v životě nedovolil. (A navíc - pravděpodobně na ženy nejsem, ač si myslím, že jsou mnohem hezčí než muži.)



Nebylo snadný si opravdu přiznat, že nejsem žena. Typická maskulinita mi nikdy nevoněla. Připadala mi primitivní, hnusila se mi. Stejně jako většina mužů. Ženy mi vždycky připadaly lepší, hezčí, měl jsem je raději. Už od mala mi vadilo, když se mě dotýkali muži. Cítil jsem se u toho skoro... No, co si budeme nalhávat - dysforicky. Skoro všechno v mým dětství naznačovalo, že budu holka na holky. Jak už jsem zmínil: vadilo mi, když na mě sahají chlapi,  hnusili se mi, ženy mi připadaly moc hezké a obdivoval jsem je... Akorát jen platonicky. Když už jsem se zamiloval, což nebylo moc časté, tak to byl kluk. Ale vždycky na tom klukovi bylo něco ženskýho. Buď to byl největší metrosexuál z ulice nebo někdo, kdo byl hodně zženštilý, někdy to byl rovnou gay. Ale nikdy to nebyla žena.

Občas to vypadalo (a vypadá), jako kdyby na světě nebylo nic, na co jsem orientovaný. Ani ženy ani muži. Pokud teda neexistují ještě nějaké jiné kategorie... (Existují, ale jak se jim říká?) Samozřejmě jsem si myslel, že je to proto, že jsem opožděný a že do toho nakonec dospěju.

Zároveň se mi dlouho do žádného vztahu nechtělo, nechápal jsem proč. Když jsem se do něčeho pak přece jen donutil, tak jsem se cítil strašně utlačovaně. Bylo to jako páchat sám na sobě násilí a dodnes z toho mám docela trauma, čímž se mi to do současnosti ještě více zkomplikovalo. Tím chci říct, že ač bych rád měl vztah s klukem jako kluk, tak cítím strašnou zranitelnost kvůli svému tělu. I když nejsem subtilní, tak jsem pořád menší a slabší než cis muži a mám z nich občas strach. Mám na mysli to, že i když mám taky v sobě silné ochranitelské pudy, tak kvůli špatným zkušenostem a svým fyzickým omezením jsem často na nervy a připosranej strachy. A ve vztahu s mužem vyloženě hledám bezpečí. Nevím, jestli to tak mají i jiní kluci, ale mně to docela připomíná ženský přístup.

Omlouvám se za odbočku, zpět k tomu hlavnímu.

Když mi teda došlo, že identita heterosexuální ženy není pro mě, tak začal asi 3 roky trvající proces sebeuvědomování, kdy jsem myslel, že asi budu lesba, ale pořád mě to k ženám dost netáhlo. Někdy v letech 2014 a 2015 jsem fakt nevěděl, co tedy vlastně chci, kdo jsem a co se mnou bude. Byl jsem v depresi, nedokázal jsem se vyvíjet v ničem, co mě bavilo, jen jsem chodil do školy a dělal jsem věci, co jsem musel. Nedokázal jsem se k něčemu dokopat, všechny oblasti mého života stagnovaly, úplně jsem kašlal na své plány o budoucnosti, ztratil jsem takový ten mladický drive, který jsem měl, když jsem si říkával "však ono se to samo srovná, teď se tím nebudu zabývat." Jen jsem čuměl na net, učil se do školy, občas šel na party, odkud jsem se vracel nad ránem v depresi a s pláčem na krajíčku, protože jsem se cítil strašně sám. Pořád jsem musel přemýšlet, proč mě to k holkám netáhne, když se mi muži tak strašně hnusí. Nechápal jsem, co to vlastně chci, když emocionálně toužím po vztahu s mužem, ale zároveň se v tom vztahu cítím jako umučenej a jako kdyby mě ten druhej ponižoval.

A taky jsem v té době začal trávit hodně času na Tumblr, což je v tomto příběhu zásadní věc.
Zmiňuju to proto, že jsem tam úplnou náhodou našel něco, co ve mně začalo hlodat, ač jsem nejprv nevěděl proč.

Přestože (a s podivem) nejsem fanda Drag Race a podobných věcí (nejsem ani anti-fanda, jen to prostě nesleduju), tak se mi při sjíždění reblogů na Tumbleru dostal do cesty rozhovor z online magazínu s jedním klukem, kterej dělal drag na profi úrovni a asi byl i jeden z nejlepších. Už si z toho moc nepamatuju, až na tu zásadní věc. Vyprávěl tam o tom, jak mu drag v jednom případě zasáhl do intimního života. Bylo to tehdy, když měl partnera, kterému se samozřejmě líbilo, že dělá drag a taky po něm chtěl, aby tak chodil i doma - jako nejen v tom fancy oblečení, ale aby byl i v ženské roli. Jemu to ze začátku samozřejmě nevadilo, bylo to přece jen něco, čemu se věnoval a co bylo součástí jeho identity. Ale jak musel být s tím partnerem za ženu pořád a samozřejmě i v sexu, tak ho to po čase začalo štvát, protože mu to nepříjemně intervenovalo do jeho pravého já. Krásný dámský oblečení a make up měl rád a byla to nedílná součást jeho života, ale aby se k němu partner choval non-stop jako k holce a on tu holku musel dělat, tak to už mu prostě zasahovalo do jeho identity a vadilo mu to. Takhle nějak to tam řekl.

A já jsem si tehdy pomyslel*a: Ty vole, jak já tě chápu!


Přesně tohle jsem totiž zažíval i já ve vztahu s mužem. Přesně tohle mi na vztazích vadilo a proto jsem nedokázal být s chlapem, i když jsem chtěl víc muže než ženu.

V mým vnitřním coming-outu mě mátlo vždy to, že jsem vždycky měl a mám smysl pro ženský svět. V dětství jsem sice měl odpor k nošení šatů, ale po dvacítce mi to už tak nevadilo a občas jsem si to i užíval.
A v zásadě mi to stále nevadí, i když jsem kluk. Vadí mi jen to, jak mě v takovém oblečení okolí vnímá.
Taky mě štve to, že když všechnu tu parádu ze sebe sundám, tak jsem pořád holka.
Když si sundám dámský oděv, tak to znamená, že už toho bylo dost a teď jsem zase normální (teda podle mých měřítek normální).
Dokonce bych ani neřekl, že je v tom genderová fluidita, jak jsem si dlouhou dobu myslel. Protože já se žensky necítil ani tehdy, když jsem to dámské oblečení na sobě měl. Je to prostě jenom oblečení. Jenom oblečení. Je to prostě drag. Drag má být sranda, nemá to být nějaký utrpení.

...

Tak takhle jsem na to, milé děti, přišel. Nedošlo mi to hned. Nejprve jsem si říkal, že se pouštím někam, kam vůbec nepatřím. "Jsi přece holka, neser se do toho." Když jsem si připustil možnost, že bych nemusel být holka, i když mám druhotné ženské pohlavní znaky, tak jsem si vydechl... Do té doby, než mi došlo, co by to pro mě znamenalo do budoucna. Změnu života, operace, diskriminaci, nepochopení okolí. Hrozně jsem se toho zalekl, úleva byla pryč.

Kéž bych byl lesba, říkával jsem si v té době. Doufal jsem, že mi nakonec dojde, že jí jsem a tohle je jen další zmatenost.

...

Před měsícem jsem zase zabrousil na Tumblr. Tentokrát jsem už věděl, co tam mám hledat. *wink wink*
A to jsem teda čuměl!
Kluci na hormonech i bez hormonů, pre- i post-op - a úplní zženštilci, žádná křeč! A spousta z nich ještě víc než já. (Jo, i takoví jsou.) Podkolenky, síťovaný punčochy, make up, mix femininního a maskulinního - není problém. Prostě naprostá svoboda projevu.
Myslíte, že by mi to prošlo, i když jsem kluk, co nechce hormony?

...

Vím, že i když můj partner (kterého samozřejmě nemám) by měl být víc kluk než holka, tak bych chtěl, aby výraznou část z té holky v sobě měl.

I vnímání sebe samého vlastně ovlivňuje sexuální orientaci. Proto pro mě takové ty radikální ohraničené kategorie, jako homo, hetero a dokonce i bi, nemůžou platit. Pokud jde o pansexualitu, tak to se mi naopak zdá až moc neurčité. Tedy pro mě osobně, protože já vím, co mě úplně nejvíc přitahuje - mix obojího pohlaví, i když toho kluka by tam asi mělo být o něco víc než té ženy, pokud se bavíme o duši. (A možná i o tělesnu? Já nevím...)

Otázka je, kde něco takového hledat. A ještě palčivější otázka je, jestli by někdo takovej chtěl mě. Když jste hetero, někoho si určitě najdete, můžete se seznámit prakticky kdekoliv. Když jste homo, máte to kapánek těžší, ale pořád máte víc možností, než mám já.

Když jste někdo, kdo vypadá jako holka, která holkou vlastně není a nedokáže jí být, tak to máte krutou smůlu, když jste na něco, co se spíš podobá chlapovi. Kdo je v mé situaci a je na holky, tak to má asi o něco málo lehčí, pokud jde o tuhle oblast. Queer holky nabízejí většinou více možností. Tím chci říct, že když se tím davem kapánek přehrabete, tak se pro vás nejedna najde. Pokud mi dovolíte přidat vlastní názor, tak queer holky jsou stejně většinou zajímavější než cis heteračky. A nezřídka hezčí. *usedavý pláč cishet mužů*
Bože, kdybych byl na holky, to bych si rochnil.

...

Nedokážu být ani spořádaný typický trans* kluk. A to nejenom proto, že teď z dobrýho důvodu nechci hormony.

Všímám si holek, co jsou hezky oblečený nebo namalovaný. Často mám chuť jim pochválit něco, co mají na sobě. To můžu naprosto v klidu udělat někde, kde nevědí, kdo jsem. Když jsem někde, kde to vědí, tak bych taky rád holkám (zcela nevinně a bez vedlejších úmyslů!) chválil hadry a image, ale... To přece kluci nedělají. Nebo jo?
Jistěže dělají. Tohle můžete udělat, když jste cis gay.
Mám furt pocit, že musím nějak dokazovat, že jsem si nespletl dveře.


Poslední dobou se často stane, že mi třeba celý den není zrovna fajn a mám zase pocit toho "záseku," co jsem ho měl před dvěma lety, jak jsem zmínil na začátku. Tehdy jsem vlastně nedokázal nic dělat. To pak celý den, když zrovna nepracuju, jen přemýšlím, jak bych vypadal, kdybych byl víc maskulinní. A bičuju sám sebe, že jsem píčus, protože si za to můžu sám, protože tu řešení je. Na druhou stranu moc dobře vím, proč jsem se rozhodl, jak jsem se rozhodl. A jsem si tím rozhodnutím prozatím jistý.

Jako kdyby jediná cesta, jak být trans kluk, byly lékařské zásahy.
Ale vždyť se přece fyzické změny dají udělat i jinak, ač z vás pro okolí neudělají to pohlaví, kterým jste. Vždycky ale jde dosáhnout toho, že jste aspoň matoucí. A to fakt chci, ale zatím tam tedy rozhodne nejsem.
Jde mi hlavně o nějakej vnitřní pocit.
Trochu mě hlodá to, že jsem zase jeden z mála. Jeden z mála mezi skupinou, kde jsou ti, kteří jsou taky jedni z mála. Mezi lidmi, kteří jdou méně vyšlapanou cestu jsem si, zdá se, vybral cestu ještě o něco méně vyšlapanou. Ale věřím, že nejsem jedinej. Dost by mi pomohlo, kdyby takových, jako jsem já, bylo víc. Štve mě, že nemůžu lidi mimo komunitu opravit: "Prosím, já nejsem žena, jen tak vypadám. Říkejte mi prosím v mužském rodě a *tímto jménem*. Ne, nevadí když se budete ze začátku plést, já to přece chápu." To je naprosto nemyslitelné.
Proto mi taky dělá problém o sobě mluvit tak, jak to cítím. Ale o tom zase jindy.

...

Kdybych měl mužský tělo, bylo by to všechno lehčí, protože bych se prostě jenom svlíkl a odlíčil a bylo by jasný, že jsem jenom divnej kluk.

Není to všechno legrační?
A to jsem si naprostou většinu života myslel, že jsem jenom divná holka.




8 komentářů:

  1. To je skoro úplně přesně, jako kdybych to napsala já... Napsal... Vlastně je to asi jedno. I am a ghost driving a meat coated skeleton made from stardust riding a rock floating through space... :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Škoda že většina takových, jako jsme my, se jen užírá v ústraní, myslí si, že ani nejsou trans*, protože neodpovídají kanonickému zobrazení trans* lidí v českých mediích, které se za ta léta rozšířilo pod taktovkou našich sexuologů... Just saying.
      Jakože není nás rozhodně málo.

      Vymazat
    2. Prokletí neexaktních věd, a ještě ke všemu psychologie.

      Právě jsem si vzpomněl na jednu z posledních scén Harryho Pottera, jak tam Brumbál Harrymu říkal, že to, že je něco v jeho hlavě, ještě neznamená, že to není reálné. Ta scéna, jak tam byl na tom nádraží pro umírající.

      A tak mám ve skříni pár kousků, které si nenápadně užívám. Akorát s postavou (zadkem) jako Marylin Monroe mi z pánské módy sedí akorát tak japonská kimona.

      Vymazat
  2. Tak to já rozhodně už nechci dělat nic "nenápadně" :) Protože život mám jen jeden a už mě moc nebaví dělat, že se nic neděje :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To ti přeju. Fakt moc.

      Já mám zatím takové ty chvilky, kdy si v pokoji přitemním, vezmu košili, sluneční brýle a kalhoty a koukám, jak v zrcadle vypadám jako fakt hezký kluk. Pak rozsvítím a zase tolik mi to nesluší.

      Vymazat
    2. Třeba najdeš cestu, jak to udělat, aby ses sám sobě líbil víc. Držím palce.

      Vymazat
  3. <3 super článek... Mám pocit že mám hodné podobných zkušenosti - vypadám úplně jak ženská a jako kluk funguju mezi přáteli... Kde je to postavené na tom, že mě respektuji, protože já se stejně oblikam jak se mi zachce... Tedy spíš femininne :D

    "Mám furt pocit, že musím nějak dokazovat, že jsem si nespletl dveře."! Přesně tak :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky za komentář :) Neznáme se z Transparentu?

      Vymazat