úterý 8. května 2018

Racionální pohled na věc

Kéž by moje zjevná transsexualita byla můj jediný "problém".
Proto jsem si to taky nedokázal tak dlouho přiznat. Protože už jsem měl problémů nad hlavu. Nechtěl jsem další. TAK TO JE.

Jsem duševní bezdomovec a nedokážu se s tím smířit.
Toužím po přijetí své rodiny, ale nejde to. Jsem dospělý člověk, který se zapomněl někde v dětství, protože tam nedostal bezpodmínečné přijetí.

Trápím se kvůli blízké osobě, protože má hroznej život. Pořád přemýšlím, jak jí pomoct, mám z toho depresi. Kdybych se na ni vysral, tak si to neodpustím. Trápím se. Ona moji snahu hází do koše. Nechce si nechat pomoct. Zastávám se jí před jinou osobou z rodiny, která ji psychicky týrá.
Zrcadlí se v tom moje touha po tom, aby někdo pomohl mně. Tak, jak jsem po tom toužil v dětství, když jsem s něčím chtěl začít a hledal jsem podporu. Místo toho jsem našel jen výčitky a chlad.
Chlad, to je to slovo. Perfektní materiální zabezpečení a chlad.
Ta osoba moje snahy odmítá. Pak mi zase vyčte, že ji nechávám ve štychu. Jak to může říct? Vždyť se kvůli ní trápím! Tolik jsem chtěl, když mi bylo takových 14-19 let, aby mi někdo z rodiny pomohl a podpořil mě, čekal jsem jen na jejich souhlas. Proto se nedokážu zbavit touhy pomoci jí! I když sama mi nepomohla, jen mě táhla dál ke dnu.
V jednom kuse si protiřečí. Znám ji celý svůj život. Vždycky si protiřečila a já visel na každém jejím slově.

I já jsem byl psychicky týranej lidma, který mám rád a kterým jsem důvěřoval. Jo, byl. Dlouho jsem nad tím mával rukou, protože když z toho nejsou modřiny, tak se to nepočítá. Taky jsem myslel, že je to všechno moje vina, že to já jsem ten hajzl. Nejasné rozkazy a příkazy, protiřečení. Měl jsem ze všeho chaos. Moje rodina nemá žádný řád.
Celý život jsem byl až divně poslušný, dělal jsem všechno, co si přáli druzí. Proč? Protože jsem chtěl, aby mě měli rádi! Úplně jsem upozaďoval sám sebe. Protože jsem sobecky chtěl, aby mě měli rádi. Tehdy mě vůbec nenapadlo, jaký by to mohlo mít vliv na můj život. Ale oni všechny mé oběti přehlíželi a na mou extrémní poslušnost nahlíželi jako na samozřejmost.
Dodnes mi z toho zůstala až trapně radikální úcta k jakýmkoli předpisům. V mém životopise chybí zcela běžné dětské prohřešky jako krádeže, kouření za školou a utíkání z domova a podobné kraviny a různé "stavění se na hlavu" v různých věcech jak to mládež dělá. Až takový jsem byl vzorňák. A bylo to k hovnu. Ale vím, že kdybych vzorňákem nebyl, že mě dnes spíš nenávidí. Takto mě aspoň "jen" nemají dost rádi.

Moje rodina, se kterou už dlouho nežiju, se řítí někam do strašné záhuby. Nikdo nikoho nerespektuje. Nemůžu vám říct nic z toho, co se děje, protože se za to moc stydím.
Samota mě zabíjí. Ne fyzická. Ale ta duševní. Taková ta, kdy víš že se nemáš kam vrátit.
Chci něco dělat, ale nedokážu to, protože jsem zase paralyzovaný. Zmáhají mě úzkosti a obsesivní myšlenky.
Chci být dospělý a cítit se tak. Chci mít zase cíle a sny. Nechci zase promarnit šance.
Čas mi ubíhá a já si nechci za 4 roky říct, že jsem to podělal a už je na všechno pozdě.

Nemám žádný domov, nikdy jsem ho neměl a nevím, co to slovo ve své podstatě znamená. Pocitově to nevím, můžu jen hádat.

Musím se nějak vzchopit. Takto se trápím hrozně dlouho. Už tak od 14 let, kdy jsem si uvědomil, že to není výmysl mojí mysli nevděčného pracka - opravdu mě nemají rádi bezpodmínečně. A to je přece hrůza, to si nesmí dovolit! říkal jsem si, když jsem každý den chodil tajně spát ubrečenej. Moje mládí bylo strašné. Jak můžu vůbec ještě žít?

A dnes je to jen a jen horší.
Před deseti lety jsem měl ještě elán a sílu. Jenomže jsem nic nedělal, protože jsem čekal na nějaké svolení. Jako blbec jsem věřil, že se všechno v dobré obrátí. Že moje rodina bude rodina.
Teď mám chiméry, že jsem starej a je pozdě. Přitom nejsem a není pozdě. Ale jednou bude. A možná už hodně brzo.

Můj nejzásadnější problém zní takto:
Upadám do hrozných úzkostí, když si uvědomím, že většina lidí má duševní domov, ale já ho nemám.
Je to něco jako závist, ale ne nějak se zlostí namířená na ty lidi, který ten domov mají. Je to propadání zoufalství. Je to hrozná brzda. Už se vůbec nedokážu radovat ze života. Nedokážu nic dělat, nic mě nebaví.
Nevím, jak z toho ven.
Už jsem jen unavený, nedokážu dělat věci, co mě dřív bavily a dívat se pozitivně do budoucnosti.

Nemám se kam vracet. Mám strašné vzpomínky plné nenávisti v okruhu lidí, kteří by se měli mít rádi. Bylo to toxické prostředí. A kdykoli se tam byť jen na dva dny vrátím, je to stejné. Sám to nemůžu změnit, ale věřte, že kdyby to šlo, tak do toho dám všechny síly!!! Jenomže já sám to nedokážu - zkoušel jsem to.

Ale dnes jsem si uvědomil jednu věc. (To je ten racionální pohled.)
Jestli nepřijdu na to, jak se toho zbavit, tak si kvůli tomu zničím život, úplně ho zazdím a všechno bude jen horší.
Takto to dlouhodobě nejde. To fakt nevydržím. To nemůžu přežít. Jenomže jak z toho ven? Jestli ten způsob brzy nenajdu, tak z toho nemůžu vyjít živej.
A nejhorší na tom je to, že mi to vlastně za to nestojí. Že si vlastně nechci pomoct. Že v sobě mám zakódované, že si zasloužím skončit blbě. Až tak se nemám rád.

To je průser, co?
A ještě do toho jsem trans*.

Myslíte, že se vzchopím a začnu pro sebe něco dělat?
Moc tomu nevěřím. Nedokážu si představit, že bych to udělal.
Jsem ve fázi buď - anebo. Protože jestli něco teď neudělám pro sebe, tak skončím špatně.

1 komentář:

  1. Jsem o čtyři roky starší než ty a můj příběh se dost podobá tvému. Před pár lety se můj život začal zlepšovat, teď už je to docela super.
    Na rozdíl od tebe jsem v pubertě přestal být vzorňák. A ano, moje rodina mě nenávidí. Nevím, jestli od té doby, nebo to tak bylo vždy.
    Nevím ani, jestli jsem trans, nebo jestli jsem "divná" v důsledku nějaké deprivace v dětství. Dřív jsem věřil, že jsem se narodil nějak vadný a proto mě moje matka nemohla mít ráda. Kdybych byl lepší dítě, musela by mě přece mít ráda.
    Je to fakt legrační, když to takhle vidím napsaný :)
    No, chce to prostě čas, než do toho člověk doroste a dokáže se na to podívat aspoň trochu dospěle.
    Pomohlo mi rozhodnout se, čemu se chci v životě věnovat. Pak už bylo všechno mnohem snadnější. Naučil jsem se překonávat překážky a prohry, protože jsem v jednom kuse prohrával. Boj dá tvému vítězství skutečnou cenu, nebo jak se to říká.
    Najít něco, co tě bude bavit dělat třeba dalších padesát let (nebo aspoň pět), a přitom to bude nějak prospěšný společnosti, chce ale zase čas a taky energii.
    Když nemáš dost energie ani na věci, co tě dřív bavily, měl bys najít něco, co ti ji dodá -něco zábavnýho, nemyslím drogy, spíš něco jako umění, příroda, sport, lidi; a přijít na to, co ti ji bere (umění, příroda, sport, lidi, ...). Neměl bys dělat věci, který ti energii berou zbytečně, abys měl dost energie na to, co potřebuješ dělat (práce a všechny tyhle dospělý záležitosti) a na to, co chceš dělat. Plýtvat energií je v tomhle stavu tak trochu zločin proti sobě.
    Be brave, have fun!

    OdpovědětVymazat