neděle 8. dubna 2018

Jaro pučící nezpracovanými traumaty

Mám se objektivně fajn.
Dostal jsem od života několik dárků.

Dlouho jsem nic nepublikoval, ale napsal jsem toho hodně. Opravdu hodně. Vypisoval jsem se. Mám tu za celou působnost blogu přes 100 článků a různých úryvků. 99% z nich nikdy nedopíšu a nepublikuju. Nemám sílu psát normální články.

Kromě dárků od života jsem dostal i další epifanii. Kopanec do ksichtu, chcete-li.
Kdo ví, možná nejsem trans.
Jenomže nejsem ani holka. Ani kluk, protože nejsem připravený na tu změnu, abych tak vypadal.
Mám čím dál větší dojem, že to, co jsem, je "já".

Jenomže kam se mám jako "já" zařadit? Kde někoho, jako jsem já, vůbec chtějí?
To je velký problém.
Mám výčitky z toho, že se neumím rozhodnout. Chtěl bych být otevřená kniha, protože to mi připadá přirozené, ale jak jí mám být?

Doktoři mi neumí pomoct. Jen mi předepsali antidepresiva.
Vždycky jsem si pomohl nejvíc sám. Uměl jsme se rozebrat nejlíp, mnohem líp než učitelé, vychovatelé, rodina.
Protože jen mně záleželo na tom, aby mi bylo duševně dobře. Těm ostatním to bylo úplně fuk. Ti jen chtěli, abych byl ticho a netrápil je tím, že mě něco trápí.

Ale já vždycky chtěl někam patřit, chtěl jsem vidět svůj odraz v někom jiném. Chtěl jsem vidět člověka, jako jsem já, v situaci, kterou bych chtěl mít v životě.
Nikdy jsem takového neviděl. Nikdy.

Je těžké věřit něčemu, co jsem nikdy neviděl. A tudíž mi to připadá nemožné.

Nikdy to nešlo.
Nejsem připravený brát hormony. Ale už se nechci vrátit zpátky k životu ženy.
Upřímně... cítím se fyzicky odporný, protože bych chtěl mít zase normální život dospělého člověka. A odporně se cítím, protože nedokážu splnit očekávání, jak má vypadat pohledná žena nebo pohledný muž. Ani jedno z toho nejde. A co jiného existuje?
Ne že by doba, kdy jsem žil "normálně", byla nějak uspokojující. To ne.
Cítím se fyzicky odporný pro ostatní. Ale zároveň vím, že bych se tak cítil i v mužském těle. Kromě hormonů se ani nedokážu rozhodnout na operaci vršku. Dokážu být člověkem, kterého by svět viděl jako ženu bez prsou?
Moje schránka nesplňuje očekávání ani jedné z kategorií. Trestem za neschopnost se přizpůsobit ideálům o kráse (o který bych se snažil, kdyby tu byla moje kategorie), je zájem nejodpornějších chlapů, kteří mě redukují na to, co mám mezi nohama. Ten lepší zájem přichází od fajn holek, kvůli kterým je mi pořád víc a víc líto, že nejsem na holky.
Přesně tak, zájem těch největších primitivů mezi chlapama i zájem od o něco kultivovanějších "pravých" mužů vidím jako trest. A něco mi připomíná. Ten první odporný pocit.
...

Mám v sobě nezpracované trauma, to je ten kopanec do ksichtu. Konečně jsem si přiznal, že to prostě bylo traumatizující. A že jsem kvůli tomu pokaženej. Protože od té doby jsem měl problémy být holkou.
Možná nejsem trans. Možná jsem dívka, co nedokáže přijmout své ženství, protože nějakej odpornej chlap bez zábran kdysi překročil hranice, aby dokázal, že nad ní má moc. Když jí byly tak tři nebo čtyři. Už si to nepamatuju. Nedokážu rozlišit, jestli moje pocity, že nejsem holka tu byli dřív. Obojí se to stalo příliš brzy. Na to se navázaly zdravotní problémy se "spodkem". Ve věku 6 let jsem měl na kontě tolik vyšetření u gynekologa, kolik mají jiné ženy (a trans kluci) ve 20 či později. To mi nepřidalo.
Jde o to, že od té doby mi vadilo být v přítomnosti nějakýho chlapa sám. Vadilo mi, když na mě nějaký chlap sahal, nechtěl jsem se ani držet za ruku rodinných příslušníků. Vadilo mi, když na mě sahali, nechtěl jsem aby se mě jakkoliv dotýkali.
Měl jsem z chlapů strach, cítil se před nimi poníženě.
Choval jsem se jako dítě fakt zvláštně a úzkostně a nikomu to nepřišlo divné. Pro mě to byla taková samozřejmost, že mi vadí, když se mě chlapi dotýkají, že jsem to dlouho neřešil. Vždycky jsem měl ale dojem, že se chovám jako kdybych byl na holky, když mi chlapi tak vadí. Ten nepříjemný incident jsem úplně vytlačil. Stal se když jsem byl fakt malý a začal jsem teprve brát rozum. Bohužel se ale podobné věci opakovaly. I z blbého poplácání na zadku jsem měl skoro osypky a dostával jsem vyhubováno, že přeháním. Dnes už vím, že to nebylo fér. Měl jsem regulérní problém. Ten se samozřejmě posléze přenesl i do mých sexuálních vztahů. Musel jsem se do nich nutit. Myslel jsem, že se musím smířit s tím, že se ke mě chovají majetnicky a jako hovada.
Když jsem dospíval a stával se dospělým člověkem, tak se to pomalu měnilo a já se cítil před muži méně divně. Byl jsem na ně drzý, zjistil jsem, že jako ženská si na ně společensky můžu víc dovolit, než kdybych byl chlap. Říkal jsem chlapům takový věci, za který bych jako chlap dostal to tlamě.

Celej život se na mě lepili chlapi, co neměli zábrany. Nenávidím to. Vidím kolem sebe samé maskulinisty, nikdo jiný mě ani nikdy nechtěl. Vždycky jsem se cítil vedle mužů ponížený. Protože oni mají penis, a já ne. Protože oni mi můžou ublížit, já jim ne.
Kluci se mi dlouho nelíbili. Cítil jsem s nimi spříznění, za které jsem se styděl, potlačoval ho. Nikdy jsem se doopravdy nezamiloval do opravdového člověka. Vždy jen do představy.
Být ženou se mi vždy hnusilo. Nechápal jsem, jak ženy může bavit sex.
Že může bavit muže, to jsem chápal vždy. A to i přesto, že jsem nikdy doopravdy nesnil o nějakém hlubším vztahu se ženou a nějakých vztazích mezi dvěma muži jsem hodně dlouho vůbec nepřemýšlel. Nikdy mě nebavilo číst ty obskurní fanfikce, kde spolu chrápou členové My Chemical Romance nebo Harry Potter a Draco Malfoy. Připadalo mi to nudné.
Ale mohlo mi nějaké odporné omakávání, když jsem byl malej, způsobit, že bych měl v sobě tak silně zakořeněnou mužskou sexualitu?
...

Většinou jsem mezi lidmi plachý, někdy nejsem. Záleží na tom, jak moc velkou mám dysforii. Ano, celý život moje dysforie určovala stupeň mojí aktuální společenskosti. Navazování rozhovorů mi někdy jde, jindy ne. Pokud nemám depresi nebo mi není zle, tak umím s lidmi mluvit.
Ale vůbec neumím udržovat přátelství. Protože se vždycky ztratím, něco mě vždycky dožene. Teď už vím, co to je. Prostě jen pocit trapnosti, který mě nutí se vypařit. Konflikt v sobě samém.
Jak se navazují vztahy? Nemám o tom zdání. Od mala jsem byl zvyklý, že se ke mě chovali s despektem a bez dodržování nějakých hranic. Nejmíň 25 let jsem byl permanentně ve stresu. Dysforie, nerespektování vlastních hranic a limitů, nekončící potřeba někomu se přizpůsobovat, neschopnost se bránit, když někdo překračoval moje hranice.

Jsem asi hypersenzitivní.

Necítím se sám. Ne proto, že bych nebyl sám - jsem.
Ale už mě to vůbec netrápí, protože sám je každý. Proto už mi nepřipadá špatné. Není komu co závidět - každý je sám. A je to tak v pořádku.

Život nemá smysl. To my mu ho dáváme.
Je v pořádku stát se tím, čím jsem měl a chtěl vždy být. I kdyby už bylo pozdě, tak je to správné. Takže pozdě není.

Nechci někoho, s kým budu společně fňukat.

Jen bych chtěl žít život. Ale ono to nejde. Protože se nedokážu nikam zařadit. A připadám si fyzicky odporný. Odpornost duše se dá alespoň zamaskovat mlčením.

Potřeboval bych být součástí nějaké tvůrčí skupiny. Pak jsem OK. Kéž bych někoho takového potkal.

Živote, dej mi prosím ještě šanci, abych byl lepším člověkem.
Přestal jsem se bičovat vůči všemu, co jsem udělal špatně, komu jsem ukřivdil.
Teď už to nechci posrat.

...
Abych se nesložil, četl jsem hodně knih. Např. Trénink Emocí od Ellise. A Přecitlivělost není slabost od Isle Sand. Jsem rád, že jsem je přečetl a určitě se k ním vrátím.
Pokud máte podobné problémy, možná by vám taky pomohly.

3 komentáře:

  1. Ani, tohle je těžký čtení... Myslíš, že by ti třeba v něčem mohlo pomoct, kdybys začal chodit na nějaké bojové umění? Možná bys ze sebe mohl vypustit vztek a podobné emoce.

    Dostal jsem teď knížku Princip stínu, jsem asi v druhé kapitole, tak se o sobě třeba taky něco dozvím. Koupil jsem si brýle a konečně zkrátil vlasy. Nemůžu se na sebe vynadívat. Je to boží pocit.

    Přemýšlel jsi někdy o hypnóze? Že by ti to třeba ty zářitky mohlo pomoct vstřebat.

    Nebo by ti mohla pomoct automatická kresba? S tím se dá trochu odreagovat. A možná změnit psychoterapeuta, protože když někdo řeší problém jen tak, že ti předepíše antidepresiva, možná to není úplně ok.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji za komentář... Poslal jsem ti mail.

      Vymazat
    2. Díky za mail. Poslal jsem ti mail. :-) A doufám, že to bude dávat smysl i ráno, protože jsem pod vlivem moravského slunce, které bylo přeměněné do tekuté formy a uskladněné ve skleněné nádobě.

      Vymazat