sobota 10. února 2018

Update o neviditelném klukovi - kam se ubírám?

Měl jsem v plánu spoustu článků, všechny mám rozepsané, některé možná jen potřebují editace, ale nemám čas se s tím drbat. Pracuju 6-7 dní v týdnu. Mám jednu novou práci, která mě docela baví, ale bohužel jsou to dvanáctihodinové směny, takže jsem skoro pořád unavený, protože nespím tolik, kolik bych potřeboval.

Tento týden jsem se konečně dočkal svého termínu a šel jsem k psychiatrovi. Šel jsem tam s úplně normální náladou a měl jsem v hlavě jediné - ať mi buď pomůže nebo ať mě pošle k někomu jinému, hlavně žádné patáky.
Plán nevyšel. Složil jsem se tam a dostal předpis na svoje úplně první antidepresiva v životě. Celej život mám depresi, myslí že asi úplně od mladšího školního věku, akorát tehdy jsem nechápal, proč pořád musím myslet na nepříjemné věci a rodiče se na mě za to zlobili a říkali, že se akorát nudím. To jsem tam ale neříkal, to jsem si uvědomil až teď.
Tak to mám. Paní doktorka řekla, že mám očividně depresi a že se to musí léčit. Patáky, co jsem dostal, můžou způsobit zhoršení pleti a tloustnutí. Bojím se toho, ještě jsem je nezačal brát.
Taky jsem dostal doporučení na psychologa, kterýho údajně platí pojišťovna a kterej to se mnou musí rozebrat.

Jinak je mi docela OK. Hodně chodím do práce, našel jsem si na pár měsíců práci, ke které sem si nikdy nemyslel, že se dostanu. Akorát ty dvanáctky, no. Pak nemám čas na nic jiného, protože domů se chodím akorát vyspat. Pak mám druhou práci o které jsem psal tady. Tam pracuju pořád taky, ale už méně, protože ta nová dostala přednost. Moc mě ta nová baví, fakt, akorát bych potřeboval nějak vyvážit svoje další aktivity, protože já musím dělat alespoň dvě věci, nejlépe tři se dvěma rekreačníma v záloze (takže pět). Myslím tím tvůrčí věci. Přemýšlím, co bude potom, až projekt, na kterým spolupracuju, bude hotovej. Nechci už se na plný úvazek vrátit k té staré práci. Nemám pocit, že bych vytvářel nějaké hodnoty, jenom vydělávám prachy svému šéfovi, a ne sobě.
Co jsem v tý vykořisťovatelský firmě míň a zabývám se kreativníma věcma, tak jsem úplně ožil a pookřál. Asi bych se měl vykašlat na předsudky o tom, že si o mně bude někdo myslet, že jsem namyšlenej nebo blázen a vydat se do uměleckýho světa na full-time. Ale neomezit se jen na jeden obor, ale zkusit jich co nejvíc. Chci se učit a rozvíjet tvůrčím směrem, tam mě to doopravdy táhne. Musí být nějakej způsob, jak se tím uživit. Protože takhle budu akorát umírat zaživa a pracovat na snu někoho cizího, komu pomůžu budovat jeho zavšivenou (skoro doslova) firmu, ale sám nebudu mít z výsledku nic.

Zní to bláhově, ale asi fakt měl to "seriozní povolání" dát k ledu. Asi jsem se přinutil být realista až moc brzo. Lituju toho. Chci to napravit.

Edit:
A taky jsem měl zase nějakou debatu se svou mámou. Pořád si myslí, že většina butch leseb jsou trans kluci. Taky se mě ptá, proč si nechci najít holku a "domluvit se s ní", že já budu v našem vztahu za kluka.
Jednou jsem jí řekl, že budu asi kluk na kluky. Řekla mi to, co kdysi, když jsem jí v osmnácti letech jako holka (které se zdálo divné, proč jí "nejde" chodit s klukem) řekl, že budu asi holka na holky: "Nic nevíš, ještě jsi nepotkal tu pravou osobu."
Není to směšné? Ano, je. Směšní jako to, že jsem nikdy nevěřil svému vlastnímu úsudku, ale nechal jsem se manipulovat lidmi, kteří krutou pravdu taky nesnesou. Jsem prostě gay, ať se mi to líbí, nebo ne. A mně se to nelíbí, protože nemůžu pro muže dělat ženu. Frustruje mě to. Jenomže holky už mě vůbec neberou a vlastně možná mě ani nikdy doopravdy nebraly.
Strašně mi záleží na mém vztahu s mámou, protože mě celý život od sebe odháněla, citově se mnou taky manipulovala (nejen já s ní), pak jsem od rodičů celkově utíkal posledních 10 let, ale teď se to zdá být lepší (s tátou ne). Ale ona mě neposlouchá. Jak jí to mám vysvětlit? Kdo jí to vysvětlí za mě? Dobrovolník? Ona to totiž prostě nechápe. A já si to s mámou chci urovnat, protože je to jediný člověk na světě, který mě má rád.
Takto už dál nejde. Nemůžu si najít holku, protože na holky nejsem. Nemůžu si najít chlapa, protože s heterákem nebudu a fluidních kluků je asi tak málo, že možná vlastně ani neexistují. A když připočítám to, že bych byl raději (fluidním) trans klukem, který kromě toho, že by mě dovedl respektovat, tak ještě ví, co asi prožívám, tak to se nám ten výběr ještě zúží. A teď musíme z toho úzkého výběru ještě vzít v úvahu tu nejdůležitější věc - chce mě někdo z toho úzkýho výběru? Dost možná ne, protože prostě nebudu jeho typ nebo si navzájem nějak nesedneme.
To je matematika, co. Pěkně bolestivá matematika.
Zároveň ale opět nechci jít do hormonů, přešlo mě to. Nevím, na jak dlouho.
Jak mám najít na svém stavu něco stabilního, nějakou kotvu? Pořád jen bojuju proti tomu, jací jsou ostatní lidé (tak moc sexuálně vyhranění a binární...) a tím, kým chci být já (být klukem, co má ženský rysy). Nebo mám jen strach ze změny, která je jedinou cestou k tomu, jak být alespoň trochu v klidu? Jak to vlastně je?
Kvůli tomu jsem šel k psychoušovi, aby mi poradil, jak si sám na tyto otázky odpovědět, ale jen mi tam napsali patáky, po kterých se mi možná ještě víc zhorší moje už tak fakt nepěkná pleť.
Možná by mě to tak neštvalo... Kdyby to všechno bylo z jiného důvodu. Kdybych si prostě jen myslel, že jsem nějaký výjimečný (v neutrálním, nikoliv pozitivním smyslu slova), tak že je pro mě těžké někoho najít. Jenže tohle je potřísněné tou frustrací, že nevypadám jako to, co jsem. Že kolem je tolik hezkejch kluků, ale buď mě nechtěj, ať už z důvodu pohlaví nebo protože nejsem dost ženský, nebo mě jednoduše nedovedou respektovat. Vlastně mě nejvíc frustruje to, že nemám ani tu možnost. Že nemám možnost. Že asi ani neexistuje. A že se kvůli tomu cítím hodně neatraktivní. Měl jsem zmáknutý to, když jsem byl holka. Vybírat si hadry a hrát tu roli. Věřil jsem, že ten odpor k tomu být ženská časem zmizí, že dospěju. Teď už ani ne.
Nevím, možná se těm hormonům bráním zbytečně a že po mě prostě jiná šance na šťatsnej život není. Tak proč se tomu tak bráním? Co mám vlastně rád na tom, že vypadám jako holka? Nebo je to strach? Co když jsem sice víc kluk, ale zároveň jsem gender-fluid ve svý vzhledový prezentaci? Co to znamená? Strašně mi vadí všechna ta očekávání, co na mě mají, když mám ženský tělo a do toho se rád převlíkám občas za holku. Už vím, že oblečení nemá co dělat s mým genderem.
Možná by pomohlo, kdybych zase byl hubenej až anorektickej.
Strašně mi vadí být v tý čekárně, kdy nevím, jestli si mám vzít červenou nebo modrou pilulku. Ale co když je ta čekárna moje součást? CO když je to regulérní část života/fáze, co když to tak má být nafurt, co když jsem to já? Co když si nemusím brát žádnou pilulku, ale mám odejít pryč - ale ne těma dveřma, kterýma jsem přišel. Měl by tam být nějaký pro lidi, jako jsem já. Jenomže já ty dveře nemůžu najít. Víte proč taky? Protože si naprosto nedokážu představit, co za těma dveřma je. Nemám nejmenší tušení, jak skloubit to, jak věci a lidi jsou, s tím, co by mě nefrustrovalo a vyhovovalo mi to. Nebo smím říct líbilo? Mám vůbec právo na to, abych měl v životě něco, co se mi líbí?
Jak mám řešit ale svý vztahy? Tohle mě trápí asi proto, že jsem se vždycky cítil neatraktivní a s nikým jsem nikdy nežil, nanejvýš nějakej čas chodil, ale nikdy to nebylo vážný. Asi se nemám moc rád. Vždycky jsem strašně a usilovně na všechny své představy a sny hledal nějaký důvod, proč by mě měl někdo mít rád, proč bych si to zasloužil. Málokdy jsem něco našel (nějaký důvod, proč bych si zasloužil úspěch nebo byť se jen zaobírat se něčím, co by mě bavilo; o tom, že jsem nikdy nenašel dost silný důvod k tomu, aby mě někdo měl rád nebo do mě byl zamilovanej, jsem taky nikdy nenašel dost pádný důvod) a vždycky jsem se bál, že to stejně jednou vyjde najevo. Že lidi prozřou.
To je docela závažnej problém, myslím.

Žádné komentáře:

Okomentovat