středa 3. ledna 2018

Milý deníčku,

prosinec byl plný super zážitků a ještě skvělejších náhod. (I když prý náhody neexistují...) Píšu o něm článek, tak snad ho brzy dokončím.
Skvělá nálada se střídá s návaly dysforie. Ale celkové pozitivní naladění mě neopouští. A právě proto, že se mám tak dobře, jsem se rozhodl, že svůj "problém" udělám tak trochu "oficiálním". Tím nechci říct, že plánuju coming out (i když si ho v hlavě čím dál častěji promýšlím), ale jdu se o svém stavu a řešení poradit s psychiatrem (se sexuologem zatím ne). Je to pro mě nebytný krok, který vynese to, o čem vím já, rodina a přátelé a známí, co jsou na tom podobně, do úplně cizího a neosobního prostředí. Teď je ten pravý čas, protože mi není zle a chci se na to kouknout s čistou hlavou a konstruktivně.
Jsem opravdu trans? Potřebuji hormony? Nebo je nepotřebuji a trápím se zbytečně? Co je pro mě v životě opravdu důležité? Chci dojít k pevnějším odpovědím na tyto otázky.
Poslední dobou mi dochází, že bych to možná s hormony riskl. Třeba by mi až tolik vlasů nevypadalo. Třeba by to nemuselo znamenat, že bych musel přestat třeba se zpíváním, který mi teď začalo jít, jelikož se mu intenzivněji věnuji už rok. Možná by to byla výzva, jak se naučit s hlasem opravdu pracovat a přijít mu na kloub, opravdu se do tohoto oboru ponořit, protože mě to neskutečně baví. A každej potřebuje mít něco, co ho baví, něco, díky čemu přežije. A co tvoří jeho identitu. I když mě to lákalo celej život, tak jsem si tuhle prkotinu dlouho odpíral, protože jsem se obával, že by to znamenalo nějaký "předvádění se", což jsem nechtěl, ale překonal jsem strach a zkusil to. To jsou ale věci, kvůli kterým člověk může zvažovat, jestli jít do tranzice, že? To by jeden nevěřil...

Rád bych ale měl náhled ještě někoho, nejlépe odborníka, aby mě nějak dovedl k tomu, abych přišel na to, co je pro mě nejlepší. Budu věřit a doufat, že mě navedou na to, abych si vše správně utřídil. Věřím, že mě to zase posune. Kdo ví, kam tímto krokem dojdu? Nemám žádná očekávání. Ani strach. Jenom mám silný pocit, že je to správný krok, což u mě znamená, že se skoro těším (mýtus o zdeptané transce is dead), mám dobrý pocit z toho, že dělám něco správného pro sebe. Možná dojdu k něčemu, co bych nečekal, ani kdybych očekávání měl. Kdo ví?

Můj život se tím posunem v myšlení, kterej jsem zažil během listopadu, naprosto změnil. Nemůžu uvěřit, že stačilo tak málo.
To prostě člověku najednou svitne. A je to.


A jedna myšlenka na závěr, co mě právě napadla:
Je hloupost přemýšlet nad tím, co "se hodí". Když to nikomu neublíží a je to autentické, tak je to správné.

2 komentáře:

  1. Držím palce, ať si se svých psychiatrem sednete lidsky i názorově. Ať ti pomůže na cestě hledání sama sebe.
    I když něco mi říká, že ty jsi sám sebe už dávno našel.
    Good luck!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji. Někdy se mi zdá, že jsem na začátku byl dál, než jsem teď... Možná našel, akorát nevím, co mám s tím dělat dál.

      Vymazat