středa 31. ledna 2018

Moje schízy, vol. I

Na chaos v hlavě si dejme pořádně chaotický článek. Možná na mě změníte názor, když si ho přečtete.

Potřeboval bych kámojdu, se kterou bych probíral svoje problémy. Už jsem se o to pokoušel v minulosti, ale moc to nevychází. Berou mě jako holku a chovají se ke mně docela manipulativně (i když to vidím, nedám to na sobě znát). To mě vždy moc mrzelo, protože já jsem se k nim choval fakt jako kluk, teplej kámoš. Vždycky jsem k nim přistupoval jako k nějaký princezně. Ony mě akorát znejisťovaly a chovaly se ke mě občas jako ke konkurenci. Což byla naprostá blbost, protože to vždy byly ženské ženy, velmi hezké, vyšší liga. No, přesto chodily s klukama, o který já bych si neopřel ani kolo, ale k tomu se dostaneme později.
Moje vztahy se ženami (ty přátelské) byly hodně jednostranné. Já jsem z nich moc neměl, když to řeknu natvrdo. Nesvěřoval jsem se, protože jsem nevěděl jak. Fungoval jsem jako vrba. Dělal jsem to rád. Ale cítil jsem se pak sám a poněkud využitej. Teď už se s takovými holkami kamarádit nechci, nic mi to nepřináší a kromě oblečení, účesů a makeupu si s takovými heteračkami nemám co říct.

Ač se mám relativně dobře i s onou zmateností ohledně potenciální fyzické tranzice (čekám na první vyšetření u psychiatra, naštěstí už se blíží, minulý týden jsem měl menší breakdown, na psychiatrické pohotovosti jsem čekal několik hodin, než mě budou moci vzít, nakonec jsem odešel), tak pořád mám svoje schízy.

Třeba to, že i přesto, že vypadám spíše klukovsky a rozhodně ne žensky atraktivně, tak mě často oslovují muži. Takoví, kteří se mi vůbec nelíbí. Ba co víc, hnusí se mi.
Myslíval jsem si dřív, že když zhubnu, tak to přestane. Před cca 4 lety jsem byl téměř anorektickej a bylo to stejný. Chtěl bych být zase částečně anorektickej, abych si dokázal, že na sobě pracuju. Částečně říkám proto, že tentokrát chci spíš posilovat a tuk nahradit svalama, nikoliv jen shazovat tuk a mít všude vyčnívající kosti.

Mám z tohoto nevyžádaného zájmu ošklivých mužů schízu. Jsem hrozně povrchní. Nevypadám asi nic extra, i když bych rád a snažím se všemu nějak pomáhat. Moje povrchnost kromě povahy taky pramení z toho, že od malička jsem měl pocit že mě nikdo nemůže mít rád, když se nebudu snažit, abych dobře vypadal. Měl jsem ze svého vzhledu komplexy a pořád je mám. Strašně moc bych chtěl být hezký, ať už mě okolí čte jako cis ženu nebo ne. Kdybych začal brát hormony, tak mám velké obavy, že mi až moc ustoupí vlasy nebo že budu plešatý. Malý (to jsem, mám jen 170 cm) a plešatý. To nechci. Mám obavy že z toho bych měl taky dysforii.

Když o mě nevyžádaně projeví zájem chlap, u kterého vidím, že se o sebe nijak zvlášť nestará, mám z toho strašnou depresi, beru si to osobně a říkám si, co je na mně špatně, kalkuluju, co bych měl udělat, abych byl hezčí. Říkám si - jsem tak ošklivý, že se mě nebojí oslovit tak škaredej chlap?  A ještě k tomu to bývají na první pohled takoví bodří, jak některý ženský říkají "pořádní chlapi", ať už jde o povahu či vzhled. Prostě takoví, vedle kterého každá ženská vynikne, protože ten chlap bude vždycky škaredší - a vůbec mu to neva. Jsou povahově i vzhledově strašně maskulinní. Hrozně mi to vadí a odpuzuje mě to. Nedokážu si představit, že bych s někým takovým něco měl.
Asi i myslíte, že jsem píčus. Máte pravdu. A v tomhle asi píčusem zůstanu. Jsem prostě povrchní.
Chce se mi z toho skoro brečet, obzvlášť dneska.
Pro představu, jak už jsem řekl, jsou to takoví bodří strejdové. Typ něco jako Lukáš Pavlásek například. Nebo Kevin James, co hrál např. v komedii Hitch. Anebo zhruba podobní, ale ještě méně vzhlední než tito pánové.

CO mám udělat, abych se tomuto vyhnul? Proč jsem tak namyšlenej, když nemám být na co? Proč jsem tak vybíravej? Proč jsem tak povrchní?
Nejhorší je, že se za svou povrchnost stydím.
Proč se mi doprdele musí líbit lidi, co hezky vypadají?!
Proč to musí být na světě tak zařízeno, že se od žen očekává, že nebudou tolik řešit vzhled svého partnera?

Možná je to českou společností, kde je naprosto normální a standardní, že šerední chlapi mají šanci mít doma modelku. Já modelka nejsem, takže je logické, že si škaredí chlapi myslí, že na mě mají právo a že u mě mají šanci.
Nebo jsem na sebe strašně namyšlenej, takže nesnesu nevzhledného chlapa? Já nevím.

Bůh mi pomoz. Nevim, co dělat, a bojim se o tomhle mluvit s psychiatrem. Mám obavy, že mi řekne, že se s tím musím smířit a že mě oslovují holt muži mojí kategorie. Proč by ale škaredší žena (což jsme v očích lidí já) nemohla mít hezkýho chlapa, hezčího, než je ona? Proč je to tak společensky nepřijatelné, když to jde naopak?!
Jasně že mě nezajímá jen vzhled, ale vždycky jsem chtěl přítele, kterej by byl hezčí než já. Bylo by mi úplně fuk, že vedle něj nevynikám, i když se snažím o sebe starat a přidávat si tam, kde mi nebylo dáno (ne, nemluvím kozách, jsem trans kluk, díky za pochopení).
Když jsem byl holka, tak mě to sralo taky. Vždycky jsem se cítil hrozně poníženě, když jsem se pro někoho strojil (nebo i jen představa, když jsme zrovna s nikým nebyl, mě ničila) a snažil se vypadat dobře a ten chlap neudělal skoro nic, aby pro mě vypadal co nejlíp (byl jsem vděčen, když se aspoň umyl). Jak říkám, bylo to ponížení a taky strašná nespravedlnost a nerovnost - tak jsem to vždy cítil a deprimovalo mě to. Tohle mě taky znechucovalo na vztazích s muži. Proto jsem si chvíli myslel, že jsem na ženy.

Čtu si po sobě tenhle článek a říkám si, že asi jsem fakt strašnej buzík.

Ne, samozřejmě, že mě jen tak nezaujme každej hezkej chlapec. To ne. I já mám svůj typ a záleží mi na attitude, osobním kouzlu, auře, charisma (a hodně). Nechci samozřejmě nějakýho vypreparovanýho, dokonalýho modela. Ale moje sebevědomí a sebeúcta klesá při pomyšlení, že ti "pořádní čeští chlapi", co mě balí, jsou prostě jen "moje kategorie."
Už jen když to říkám, tak se cítím provinile a jako kdybych byl namyšlenej, když očividně není na co.
Kéž bych o tomhle mohl s někým mluvit... Ale je mi to trapné.

Fuck this shit.
Modlete se za mě, ať najdu řešení na tuhletu schízu, protože mě to fakt sere a zasírá mi to mozek a podkopává sebevědomí.
(Tak jsem zakomplexovanej, nebo namyšlenej? Hm, někdy tyhle dvě věci od sebe nejsou moc daleko...)

středa 3. ledna 2018

Milý deníčku,

prosinec byl plný super zážitků a ještě skvělejších náhod. (I když prý náhody neexistují...) Píšu o něm článek, tak snad ho brzy dokončím.
Skvělá nálada se střídá s návaly dysforie. Ale celkové pozitivní naladění mě neopouští. A právě proto, že se mám tak dobře, jsem se rozhodl, že svůj "problém" udělám tak trochu "oficiálním". Tím nechci říct, že plánuju coming out (i když si ho v hlavě čím dál častěji promýšlím), ale jdu se o svém stavu a řešení poradit s psychiatrem (se sexuologem zatím ne). Je to pro mě nebytný krok, který vynese to, o čem vím já, rodina a přátelé a známí, co jsou na tom podobně, do úplně cizího a neosobního prostředí. Teď je ten pravý čas, protože mi není zle a chci se na to kouknout s čistou hlavou a konstruktivně.
Jsem opravdu trans? Potřebuji hormony? Nebo je nepotřebuji a trápím se zbytečně? Co je pro mě v životě opravdu důležité? Chci dojít k pevnějším odpovědím na tyto otázky.
Poslední dobou mi dochází, že bych to možná s hormony riskl. Třeba by mi až tolik vlasů nevypadalo. Třeba by to nemuselo znamenat, že bych musel přestat třeba se zpíváním, který mi teď začalo jít, jelikož se mu intenzivněji věnuji už rok. Možná by to byla výzva, jak se naučit s hlasem opravdu pracovat a přijít mu na kloub, opravdu se do tohoto oboru ponořit, protože mě to neskutečně baví. A každej potřebuje mít něco, co ho baví, něco, díky čemu přežije. A co tvoří jeho identitu. I když mě to lákalo celej život, tak jsem si tuhle prkotinu dlouho odpíral, protože jsem se obával, že by to znamenalo nějaký "předvádění se", což jsem nechtěl, ale překonal jsem strach a zkusil to. To jsou ale věci, kvůli kterým člověk může zvažovat, jestli jít do tranzice, že? To by jeden nevěřil...

Rád bych ale měl náhled ještě někoho, nejlépe odborníka, aby mě nějak dovedl k tomu, abych přišel na to, co je pro mě nejlepší. Budu věřit a doufat, že mě navedou na to, abych si vše správně utřídil. Věřím, že mě to zase posune. Kdo ví, kam tímto krokem dojdu? Nemám žádná očekávání. Ani strach. Jenom mám silný pocit, že je to správný krok, což u mě znamená, že se skoro těším (mýtus o zdeptané transce is dead), mám dobrý pocit z toho, že dělám něco správného pro sebe. Možná dojdu k něčemu, co bych nečekal, ani kdybych očekávání měl. Kdo ví?

Můj život se tím posunem v myšlení, kterej jsem zažil během listopadu, naprosto změnil. Nemůžu uvěřit, že stačilo tak málo.
To prostě člověku najednou svitne. A je to.


A jedna myšlenka na závěr, co mě právě napadla:
Je hloupost přemýšlet nad tím, co "se hodí". Když to nikomu neublíží a je to autentické, tak je to správné.