úterý 8. května 2018

Racionální pohled na věc

Kéž by moje zjevná transsexualita byla můj jediný "problém".
Proto jsem si to taky nedokázal tak dlouho přiznat. Protože už jsem měl problémů nad hlavu. Nechtěl jsem další. TAK TO JE.

Jsem duševní bezdomovec a nedokážu se s tím smířit.
Toužím po přijetí své rodiny, ale nejde to. Jsem dospělý člověk, který se zapomněl někde v dětství, protože tam nedostal bezpodmínečné přijetí.

Trápím se kvůli blízké osobě, protože má hroznej život. Pořád přemýšlím, jak jí pomoct, mám z toho depresi. Kdybych se na ni vysral, tak si to neodpustím. Trápím se. Ona moji snahu hází do koše. Nechce si nechat pomoct. Zastávám se jí před jinou osobou z rodiny, která ji psychicky týrá.
Zrcadlí se v tom moje touha po tom, aby někdo pomohl mně. Tak, jak jsem po tom toužil v dětství, když jsem s něčím chtěl začít a hledal jsem podporu. Místo toho jsem našel jen výčitky a chlad.
Chlad, to je to slovo. Perfektní materiální zabezpečení a chlad.
Ta osoba moje snahy odmítá. Pak mi zase vyčte, že ji nechávám ve štychu. Jak to může říct? Vždyť se kvůli ní trápím! Tolik jsem chtěl, když mi bylo takových 14-19 let, aby mi někdo z rodiny pomohl a podpořil mě, čekal jsem jen na jejich souhlas. Proto se nedokážu zbavit touhy pomoci jí! I když sama mi nepomohla, jen mě táhla dál ke dnu.
V jednom kuse si protiřečí. Znám ji celý svůj život. Vždycky si protiřečila a já visel na každém jejím slově.

I já jsem byl psychicky týranej lidma, který mám rád a kterým jsem důvěřoval. Jo, byl. Dlouho jsem nad tím mával rukou, protože když z toho nejsou modřiny, tak se to nepočítá. Taky jsem myslel, že je to všechno moje vina, že to já jsem ten hajzl. Nejasné rozkazy a příkazy, protiřečení. Měl jsem ze všeho chaos. Moje rodina nemá žádný řád.
Celý život jsem byl až divně poslušný, dělal jsem všechno, co si přáli druzí. Proč? Protože jsem chtěl, aby mě měli rádi! Úplně jsem upozaďoval sám sebe. Protože jsem sobecky chtěl, aby mě měli rádi. Tehdy mě vůbec nenapadlo, jaký by to mohlo mít vliv na můj život. Ale oni všechny mé oběti přehlíželi a na mou extrémní poslušnost nahlíželi jako na samozřejmost.
Dodnes mi z toho zůstala až trapně radikální úcta k jakýmkoli předpisům. V mém životopise chybí zcela běžné dětské prohřešky jako krádeže, kouření za školou a utíkání z domova a podobné kraviny a různé "stavění se na hlavu" v různých věcech jak to mládež dělá. Až takový jsem byl vzorňák. A bylo to k hovnu. Ale vím, že kdybych vzorňákem nebyl, že mě dnes spíš nenávidí. Takto mě aspoň "jen" nemají dost rádi.

Moje rodina, se kterou už dlouho nežiju, se řítí někam do strašné záhuby. Nikdo nikoho nerespektuje. Nemůžu vám říct nic z toho, co se děje, protože se za to moc stydím.
Samota mě zabíjí. Ne fyzická. Ale ta duševní. Taková ta, kdy víš že se nemáš kam vrátit.
Chci něco dělat, ale nedokážu to, protože jsem zase paralyzovaný. Zmáhají mě úzkosti a obsesivní myšlenky.
Chci být dospělý a cítit se tak. Chci mít zase cíle a sny. Nechci zase promarnit šance.
Čas mi ubíhá a já si nechci za 4 roky říct, že jsem to podělal a už je na všechno pozdě.

Nemám žádný domov, nikdy jsem ho neměl a nevím, co to slovo ve své podstatě znamená. Pocitově to nevím, můžu jen hádat.

Musím se nějak vzchopit. Takto se trápím hrozně dlouho. Už tak od 14 let, kdy jsem si uvědomil, že to není výmysl mojí mysli nevděčného pracka - opravdu mě nemají rádi bezpodmínečně. A to je přece hrůza, to si nesmí dovolit! říkal jsem si, když jsem každý den chodil tajně spát ubrečenej. Moje mládí bylo strašné. Jak můžu vůbec ještě žít?

A dnes je to jen a jen horší.
Před deseti lety jsem měl ještě elán a sílu. Jenomže jsem nic nedělal, protože jsem čekal na nějaké svolení. Jako blbec jsem věřil, že se všechno v dobré obrátí. Že moje rodina bude rodina.
Teď mám chiméry, že jsem starej a je pozdě. Přitom nejsem a není pozdě. Ale jednou bude. A možná už hodně brzo.

Můj nejzásadnější problém zní takto:
Upadám do hrozných úzkostí, když si uvědomím, že většina lidí má duševní domov, ale já ho nemám.
Je to něco jako závist, ale ne nějak se zlostí namířená na ty lidi, který ten domov mají. Je to propadání zoufalství. Je to hrozná brzda. Už se vůbec nedokážu radovat ze života. Nedokážu nic dělat, nic mě nebaví.
Nevím, jak z toho ven.
Už jsem jen unavený, nedokážu dělat věci, co mě dřív bavily a dívat se pozitivně do budoucnosti.

Nemám se kam vracet. Mám strašné vzpomínky plné nenávisti v okruhu lidí, kteří by se měli mít rádi. Bylo to toxické prostředí. A kdykoli se tam byť jen na dva dny vrátím, je to stejné. Sám to nemůžu změnit, ale věřte, že kdyby to šlo, tak do toho dám všechny síly!!! Jenomže já sám to nedokážu - zkoušel jsem to.

Ale dnes jsem si uvědomil jednu věc. (To je ten racionální pohled.)
Jestli nepřijdu na to, jak se toho zbavit, tak si kvůli tomu zničím život, úplně ho zazdím a všechno bude jen horší.
Takto to dlouhodobě nejde. To fakt nevydržím. To nemůžu přežít. Jenomže jak z toho ven? Jestli ten způsob brzy nenajdu, tak z toho nemůžu vyjít živej.
A nejhorší na tom je to, že mi to vlastně za to nestojí. Že si vlastně nechci pomoct. Že v sobě mám zakódované, že si zasloužím skončit blbě. Až tak se nemám rád.

To je průser, co?
A ještě do toho jsem trans*.

Myslíte, že se vzchopím a začnu pro sebe něco dělat?
Moc tomu nevěřím. Nedokážu si představit, že bych to udělal.
Jsem ve fázi buď - anebo. Protože jestli něco teď neudělám pro sebe, tak skončím špatně.

neděle 8. dubna 2018

Jaro pučící nezpracovanými traumaty

Mám se objektivně fajn.
Dostal jsem od života několik dárků.

Dlouho jsem nic nepublikoval, ale napsal jsem toho hodně. Opravdu hodně. Vypisoval jsem se. Mám tu za celou působnost blogu přes 100 článků a různých úryvků. 99% z nich nikdy nedopíšu a nepublikuju. Nemám sílu psát normální články.

Kromě dárků od života jsem dostal i další epifanii. Kopanec do ksichtu, chcete-li.
Kdo ví, možná nejsem trans.
Jenomže nejsem ani holka. Ani kluk, protože nejsem připravený na tu změnu, abych tak vypadal.
Mám čím dál větší dojem, že to, co jsem, je "já".

Jenomže kam se mám jako "já" zařadit? Kde někoho, jako jsem já, vůbec chtějí?
To je velký problém.
Mám výčitky z toho, že se neumím rozhodnout. Chtěl bych být otevřená kniha, protože to mi připadá přirozené, ale jak jí mám být?

Doktoři mi neumí pomoct. Jen mi předepsali antidepresiva.
Vždycky jsem si pomohl nejvíc sám. Uměl jsme se rozebrat nejlíp, mnohem líp než učitelé, vychovatelé, rodina.
Protože jen mně záleželo na tom, aby mi bylo duševně dobře. Těm ostatním to bylo úplně fuk. Ti jen chtěli, abych byl ticho a netrápil je tím, že mě něco trápí.

Ale já vždycky chtěl někam patřit, chtěl jsem vidět svůj odraz v někom jiném. Chtěl jsem vidět člověka, jako jsem já, v situaci, kterou bych chtěl mít v životě.
Nikdy jsem takového neviděl. Nikdy.

Je těžké věřit něčemu, co jsem nikdy neviděl. A tudíž mi to připadá nemožné.

Nikdy to nešlo.
Nejsem připravený brát hormony. Ale už se nechci vrátit zpátky k životu ženy.
Upřímně... cítím se fyzicky odporný, protože bych chtěl mít zase normální život dospělého člověka. A odporně se cítím, protože nedokážu splnit očekávání, jak má vypadat pohledná žena nebo pohledný muž. Ani jedno z toho nejde. A co jiného existuje?
Ne že by doba, kdy jsem žil "normálně", byla nějak uspokojující. To ne.
Cítím se fyzicky odporný pro ostatní. Ale zároveň vím, že bych se tak cítil i v mužském těle. Kromě hormonů se ani nedokážu rozhodnout na operaci vršku. Dokážu být člověkem, kterého by svět viděl jako ženu bez prsou?
Moje schránka nesplňuje očekávání ani jedné z kategorií. Trestem za neschopnost se přizpůsobit ideálům o kráse (o který bych se snažil, kdyby tu byla moje kategorie), je zájem nejodpornějších chlapů, kteří mě redukují na to, co mám mezi nohama. Ten lepší zájem přichází od fajn holek, kvůli kterým je mi pořád víc a víc líto, že nejsem na holky.
Přesně tak, zájem těch největších primitivů mezi chlapama i zájem od o něco kultivovanějších "pravých" mužů vidím jako trest. A něco mi připomíná. Ten první odporný pocit.
...

Mám v sobě nezpracované trauma, to je ten kopanec do ksichtu. Konečně jsem si přiznal, že to prostě bylo traumatizující. A že jsem kvůli tomu pokaženej. Protože od té doby jsem měl problémy být holkou.
Možná nejsem trans. Možná jsem dívka, co nedokáže přijmout své ženství, protože nějakej odpornej chlap bez zábran kdysi překročil hranice, aby dokázal, že nad ní má moc. Když jí byly tak tři nebo čtyři. Už si to nepamatuju. Nedokážu rozlišit, jestli moje pocity, že nejsem holka tu byli dřív. Obojí se to stalo příliš brzy. Na to se navázaly zdravotní problémy se "spodkem". Ve věku 6 let jsem měl na kontě tolik vyšetření u gynekologa, kolik mají jiné ženy (a trans kluci) ve 20 či později. To mi nepřidalo.
Jde o to, že od té doby mi vadilo být v přítomnosti nějakýho chlapa sám. Vadilo mi, když na mě nějaký chlap sahal, nechtěl jsem se ani držet za ruku rodinných příslušníků. Vadilo mi, když na mě sahali, nechtěl jsem aby se mě jakkoliv dotýkali.
Měl jsem z chlapů strach, cítil se před nimi poníženě.
Choval jsem se jako dítě fakt zvláštně a úzkostně a nikomu to nepřišlo divné. Pro mě to byla taková samozřejmost, že mi vadí, když se mě chlapi dotýkají, že jsem to dlouho neřešil. Vždycky jsem měl ale dojem, že se chovám jako kdybych byl na holky, když mi chlapi tak vadí. Ten nepříjemný incident jsem úplně vytlačil. Stal se když jsem byl fakt malý a začal jsem teprve brát rozum. Bohužel se ale podobné věci opakovaly. I z blbého poplácání na zadku jsem měl skoro osypky a dostával jsem vyhubováno, že přeháním. Dnes už vím, že to nebylo fér. Měl jsem regulérní problém. Ten se samozřejmě posléze přenesl i do mých sexuálních vztahů. Musel jsem se do nich nutit. Myslel jsem, že se musím smířit s tím, že se ke mě chovají majetnicky a jako hovada.
Když jsem dospíval a stával se dospělým člověkem, tak se to pomalu měnilo a já se cítil před muži méně divně. Byl jsem na ně drzý, zjistil jsem, že jako ženská si na ně společensky můžu víc dovolit, než kdybych byl chlap. Říkal jsem chlapům takový věci, za který bych jako chlap dostal to tlamě.

Celej život se na mě lepili chlapi, co neměli zábrany. Nenávidím to. Vidím kolem sebe samé maskulinisty, nikdo jiný mě ani nikdy nechtěl. Vždycky jsem se cítil vedle mužů ponížený. Protože oni mají penis, a já ne. Protože oni mi můžou ublížit, já jim ne.
Kluci se mi dlouho nelíbili. Cítil jsem s nimi spříznění, za které jsem se styděl, potlačoval ho. Nikdy jsem se doopravdy nezamiloval do opravdového člověka. Vždy jen do představy.
Být ženou se mi vždy hnusilo. Nechápal jsem, jak ženy může bavit sex.
Že může bavit muže, to jsem chápal vždy. A to i přesto, že jsem nikdy doopravdy nesnil o nějakém hlubším vztahu se ženou a nějakých vztazích mezi dvěma muži jsem hodně dlouho vůbec nepřemýšlel. Nikdy mě nebavilo číst ty obskurní fanfikce, kde spolu chrápou členové My Chemical Romance nebo Harry Potter a Draco Malfoy. Připadalo mi to nudné.
Ale mohlo mi nějaké odporné omakávání, když jsem byl malej, způsobit, že bych měl v sobě tak silně zakořeněnou mužskou sexualitu?
...

Většinou jsem mezi lidmi plachý, někdy nejsem. Záleží na tom, jak moc velkou mám dysforii. Ano, celý život moje dysforie určovala stupeň mojí aktuální společenskosti. Navazování rozhovorů mi někdy jde, jindy ne. Pokud nemám depresi nebo mi není zle, tak umím s lidmi mluvit.
Ale vůbec neumím udržovat přátelství. Protože se vždycky ztratím, něco mě vždycky dožene. Teď už vím, co to je. Prostě jen pocit trapnosti, který mě nutí se vypařit. Konflikt v sobě samém.
Jak se navazují vztahy? Nemám o tom zdání. Od mala jsem byl zvyklý, že se ke mě chovali s despektem a bez dodržování nějakých hranic. Nejmíň 25 let jsem byl permanentně ve stresu. Dysforie, nerespektování vlastních hranic a limitů, nekončící potřeba někomu se přizpůsobovat, neschopnost se bránit, když někdo překračoval moje hranice.

Jsem asi hypersenzitivní.

Necítím se sám. Ne proto, že bych nebyl sám - jsem.
Ale už mě to vůbec netrápí, protože sám je každý. Proto už mi nepřipadá špatné. Není komu co závidět - každý je sám. A je to tak v pořádku.

Život nemá smysl. To my mu ho dáváme.
Je v pořádku stát se tím, čím jsem měl a chtěl vždy být. I kdyby už bylo pozdě, tak je to správné. Takže pozdě není.

Nechci někoho, s kým budu společně fňukat.

Jen bych chtěl žít život. Ale ono to nejde. Protože se nedokážu nikam zařadit. A připadám si fyzicky odporný. Odpornost duše se dá alespoň zamaskovat mlčením.

Potřeboval bych být součástí nějaké tvůrčí skupiny. Pak jsem OK. Kéž bych někoho takového potkal.

Živote, dej mi prosím ještě šanci, abych byl lepším člověkem.
Přestal jsem se bičovat vůči všemu, co jsem udělal špatně, komu jsem ukřivdil.
Teď už to nechci posrat.

...
Abych se nesložil, četl jsem hodně knih. Např. Trénink Emocí od Ellise. A Přecitlivělost není slabost od Isle Sand. Jsem rád, že jsem je přečetl a určitě se k ním vrátím.
Pokud máte podobné problémy, možná by vám taky pomohly.

sobota 10. února 2018

Update o neviditelném klukovi - kam se ubírám?

Měl jsem v plánu spoustu článků, všechny mám rozepsané, některé možná jen potřebují editace, ale nemám čas se s tím drbat. Pracuju 6-7 dní v týdnu. Mám jednu novou práci, která mě docela baví, ale bohužel jsou to dvanáctihodinové směny, takže jsem skoro pořád unavený, protože nespím tolik, kolik bych potřeboval.

Tento týden jsem se konečně dočkal svého termínu a šel jsem k psychiatrovi. Šel jsem tam s úplně normální náladou a měl jsem v hlavě jediné - ať mi buď pomůže nebo ať mě pošle k někomu jinému, hlavně žádné patáky.
Plán nevyšel. Složil jsem se tam a dostal předpis na svoje úplně první antidepresiva v životě. Celej život mám depresi, myslí že asi úplně od mladšího školního věku, akorát tehdy jsem nechápal, proč pořád musím myslet na nepříjemné věci a rodiče se na mě za to zlobili a říkali, že se akorát nudím. To jsem tam ale neříkal, to jsem si uvědomil až teď.
Tak to mám. Paní doktorka řekla, že mám očividně depresi a že se to musí léčit. Patáky, co jsem dostal, můžou způsobit zhoršení pleti a tloustnutí. Bojím se toho, ještě jsem je nezačal brát.
Taky jsem dostal doporučení na psychologa, kterýho údajně platí pojišťovna a kterej to se mnou musí rozebrat.

Jinak je mi docela OK. Hodně chodím do práce, našel jsem si na pár měsíců práci, ke které sem si nikdy nemyslel, že se dostanu. Akorát ty dvanáctky, no. Pak nemám čas na nic jiného, protože domů se chodím akorát vyspat. Pak mám druhou práci o které jsem psal tady. Tam pracuju pořád taky, ale už méně, protože ta nová dostala přednost. Moc mě ta nová baví, fakt, akorát bych potřeboval nějak vyvážit svoje další aktivity, protože já musím dělat alespoň dvě věci, nejlépe tři se dvěma rekreačníma v záloze (takže pět). Myslím tím tvůrčí věci. Přemýšlím, co bude potom, až projekt, na kterým spolupracuju, bude hotovej. Nechci už se na plný úvazek vrátit k té staré práci. Nemám pocit, že bych vytvářel nějaké hodnoty, jenom vydělávám prachy svému šéfovi, a ne sobě.
Co jsem v tý vykořisťovatelský firmě míň a zabývám se kreativníma věcma, tak jsem úplně ožil a pookřál. Asi bych se měl vykašlat na předsudky o tom, že si o mně bude někdo myslet, že jsem namyšlenej nebo blázen a vydat se do uměleckýho světa na full-time. Ale neomezit se jen na jeden obor, ale zkusit jich co nejvíc. Chci se učit a rozvíjet tvůrčím směrem, tam mě to doopravdy táhne. Musí být nějakej způsob, jak se tím uživit. Protože takhle budu akorát umírat zaživa a pracovat na snu někoho cizího, komu pomůžu budovat jeho zavšivenou (skoro doslova) firmu, ale sám nebudu mít z výsledku nic.

Zní to bláhově, ale asi fakt měl to "seriozní povolání" dát k ledu. Asi jsem se přinutil být realista až moc brzo. Lituju toho. Chci to napravit.

Edit:
A taky jsem měl zase nějakou debatu se svou mámou. Pořád si myslí, že většina butch leseb jsou trans kluci. Taky se mě ptá, proč si nechci najít holku a "domluvit se s ní", že já budu v našem vztahu za kluka.
Jednou jsem jí řekl, že budu asi kluk na kluky. Řekla mi to, co kdysi, když jsem jí v osmnácti letech jako holka (které se zdálo divné, proč jí "nejde" chodit s klukem) řekl, že budu asi holka na holky: "Nic nevíš, ještě jsi nepotkal tu pravou osobu."
Není to směšné? Ano, je. Směšní jako to, že jsem nikdy nevěřil svému vlastnímu úsudku, ale nechal jsem se manipulovat lidmi, kteří krutou pravdu taky nesnesou. Jsem prostě gay, ať se mi to líbí, nebo ne. A mně se to nelíbí, protože nemůžu pro muže dělat ženu. Frustruje mě to. Jenomže holky už mě vůbec neberou a vlastně možná mě ani nikdy doopravdy nebraly.
Strašně mi záleží na mém vztahu s mámou, protože mě celý život od sebe odháněla, citově se mnou taky manipulovala (nejen já s ní), pak jsem od rodičů celkově utíkal posledních 10 let, ale teď se to zdá být lepší (s tátou ne). Ale ona mě neposlouchá. Jak jí to mám vysvětlit? Kdo jí to vysvětlí za mě? Dobrovolník? Ona to totiž prostě nechápe. A já si to s mámou chci urovnat, protože je to jediný člověk na světě, který mě má rád.
Takto už dál nejde. Nemůžu si najít holku, protože na holky nejsem. Nemůžu si najít chlapa, protože s heterákem nebudu a fluidních kluků je asi tak málo, že možná vlastně ani neexistují. A když připočítám to, že bych byl raději (fluidním) trans klukem, který kromě toho, že by mě dovedl respektovat, tak ještě ví, co asi prožívám, tak to se nám ten výběr ještě zúží. A teď musíme z toho úzkého výběru ještě vzít v úvahu tu nejdůležitější věc - chce mě někdo z toho úzkýho výběru? Dost možná ne, protože prostě nebudu jeho typ nebo si navzájem nějak nesedneme.
To je matematika, co. Pěkně bolestivá matematika.
Zároveň ale opět nechci jít do hormonů, přešlo mě to. Nevím, na jak dlouho.
Jak mám najít na svém stavu něco stabilního, nějakou kotvu? Pořád jen bojuju proti tomu, jací jsou ostatní lidé (tak moc sexuálně vyhranění a binární...) a tím, kým chci být já (být klukem, co má ženský rysy). Nebo mám jen strach ze změny, která je jedinou cestou k tomu, jak být alespoň trochu v klidu? Jak to vlastně je?
Kvůli tomu jsem šel k psychoušovi, aby mi poradil, jak si sám na tyto otázky odpovědět, ale jen mi tam napsali patáky, po kterých se mi možná ještě víc zhorší moje už tak fakt nepěkná pleť.
Možná by mě to tak neštvalo... Kdyby to všechno bylo z jiného důvodu. Kdybych si prostě jen myslel, že jsem nějaký výjimečný (v neutrálním, nikoliv pozitivním smyslu slova), tak že je pro mě těžké někoho najít. Jenže tohle je potřísněné tou frustrací, že nevypadám jako to, co jsem. Že kolem je tolik hezkejch kluků, ale buď mě nechtěj, ať už z důvodu pohlaví nebo protože nejsem dost ženský, nebo mě jednoduše nedovedou respektovat. Vlastně mě nejvíc frustruje to, že nemám ani tu možnost. Že nemám možnost. Že asi ani neexistuje. A že se kvůli tomu cítím hodně neatraktivní. Měl jsem zmáknutý to, když jsem byl holka. Vybírat si hadry a hrát tu roli. Věřil jsem, že ten odpor k tomu být ženská časem zmizí, že dospěju. Teď už ani ne.
Nevím, možná se těm hormonům bráním zbytečně a že po mě prostě jiná šance na šťatsnej život není. Tak proč se tomu tak bráním? Co mám vlastně rád na tom, že vypadám jako holka? Nebo je to strach? Co když jsem sice víc kluk, ale zároveň jsem gender-fluid ve svý vzhledový prezentaci? Co to znamená? Strašně mi vadí všechna ta očekávání, co na mě mají, když mám ženský tělo a do toho se rád převlíkám občas za holku. Už vím, že oblečení nemá co dělat s mým genderem.
Možná by pomohlo, kdybych zase byl hubenej až anorektickej.
Strašně mi vadí být v tý čekárně, kdy nevím, jestli si mám vzít červenou nebo modrou pilulku. Ale co když je ta čekárna moje součást? CO když je to regulérní část života/fáze, co když to tak má být nafurt, co když jsem to já? Co když si nemusím brát žádnou pilulku, ale mám odejít pryč - ale ne těma dveřma, kterýma jsem přišel. Měl by tam být nějaký pro lidi, jako jsem já. Jenomže já ty dveře nemůžu najít. Víte proč taky? Protože si naprosto nedokážu představit, co za těma dveřma je. Nemám nejmenší tušení, jak skloubit to, jak věci a lidi jsou, s tím, co by mě nefrustrovalo a vyhovovalo mi to. Nebo smím říct líbilo? Mám vůbec právo na to, abych měl v životě něco, co se mi líbí?
Jak mám řešit ale svý vztahy? Tohle mě trápí asi proto, že jsem se vždycky cítil neatraktivní a s nikým jsem nikdy nežil, nanejvýš nějakej čas chodil, ale nikdy to nebylo vážný. Asi se nemám moc rád. Vždycky jsem strašně a usilovně na všechny své představy a sny hledal nějaký důvod, proč by mě měl někdo mít rád, proč bych si to zasloužil. Málokdy jsem něco našel (nějaký důvod, proč bych si zasloužil úspěch nebo byť se jen zaobírat se něčím, co by mě bavilo; o tom, že jsem nikdy nenašel dost silný důvod k tomu, aby mě někdo měl rád nebo do mě byl zamilovanej, jsem taky nikdy nenašel dost pádný důvod) a vždycky jsem se bál, že to stejně jednou vyjde najevo. Že lidi prozřou.
To je docela závažnej problém, myslím.

středa 31. ledna 2018

Moje schízy, vol. I

Na chaos v hlavě si dejme pořádně chaotický článek. Možná na mě změníte názor, když si ho přečtete.

Potřeboval bych kámojdu, se kterou bych probíral svoje problémy. Už jsem se o to pokoušel v minulosti, ale moc to nevychází. Berou mě jako holku a chovají se ke mně docela manipulativně (i když to vidím, nedám to na sobě znát). To mě vždy moc mrzelo, protože já jsem se k nim choval fakt jako kluk, teplej kámoš. Vždycky jsem k nim přistupoval jako k nějaký princezně. Ony mě akorát znejisťovaly a chovaly se ke mě občas jako ke konkurenci. Což byla naprostá blbost, protože to vždy byly ženské ženy, velmi hezké, vyšší liga. No, přesto chodily s klukama, o který já bych si neopřel ani kolo, ale k tomu se dostaneme později.
Moje vztahy se ženami (ty přátelské) byly hodně jednostranné. Já jsem z nich moc neměl, když to řeknu natvrdo. Nesvěřoval jsem se, protože jsem nevěděl jak. Fungoval jsem jako vrba. Dělal jsem to rád. Ale cítil jsem se pak sám a poněkud využitej. Teď už se s takovými holkami kamarádit nechci, nic mi to nepřináší a kromě oblečení, účesů a makeupu si s takovými heteračkami nemám co říct.

Ač se mám relativně dobře i s onou zmateností ohledně potenciální fyzické tranzice (čekám na první vyšetření u psychiatra, naštěstí už se blíží, minulý týden jsem měl menší breakdown, na psychiatrické pohotovosti jsem čekal několik hodin, než mě budou moci vzít, nakonec jsem odešel), tak pořád mám svoje schízy.

Třeba to, že i přesto, že vypadám spíše klukovsky a rozhodně ne žensky atraktivně, tak mě často oslovují muži. Takoví, kteří se mi vůbec nelíbí. Ba co víc, hnusí se mi.
Myslíval jsem si dřív, že když zhubnu, tak to přestane. Před cca 4 lety jsem byl téměř anorektickej a bylo to stejný. Chtěl bych být zase částečně anorektickej, abych si dokázal, že na sobě pracuju. Částečně říkám proto, že tentokrát chci spíš posilovat a tuk nahradit svalama, nikoliv jen shazovat tuk a mít všude vyčnívající kosti.

Mám z tohoto nevyžádaného zájmu ošklivých mužů schízu. Jsem hrozně povrchní. Nevypadám asi nic extra, i když bych rád a snažím se všemu nějak pomáhat. Moje povrchnost kromě povahy taky pramení z toho, že od malička jsem měl pocit že mě nikdo nemůže mít rád, když se nebudu snažit, abych dobře vypadal. Měl jsem ze svého vzhledu komplexy a pořád je mám. Strašně moc bych chtěl být hezký, ať už mě okolí čte jako cis ženu nebo ne. Kdybych začal brát hormony, tak mám velké obavy, že mi až moc ustoupí vlasy nebo že budu plešatý. Malý (to jsem, mám jen 170 cm) a plešatý. To nechci. Mám obavy že z toho bych měl taky dysforii.

Když o mě nevyžádaně projeví zájem chlap, u kterého vidím, že se o sebe nijak zvlášť nestará, mám z toho strašnou depresi, beru si to osobně a říkám si, co je na mně špatně, kalkuluju, co bych měl udělat, abych byl hezčí. Říkám si - jsem tak ošklivý, že se mě nebojí oslovit tak škaredej chlap?  A ještě k tomu to bývají na první pohled takoví bodří, jak některý ženský říkají "pořádní chlapi", ať už jde o povahu či vzhled. Prostě takoví, vedle kterého každá ženská vynikne, protože ten chlap bude vždycky škaredší - a vůbec mu to neva. Jsou povahově i vzhledově strašně maskulinní. Hrozně mi to vadí a odpuzuje mě to. Nedokážu si představit, že bych s někým takovým něco měl.
Asi i myslíte, že jsem píčus. Máte pravdu. A v tomhle asi píčusem zůstanu. Jsem prostě povrchní.
Chce se mi z toho skoro brečet, obzvlášť dneska.
Pro představu, jak už jsem řekl, jsou to takoví bodří strejdové. Typ něco jako Lukáš Pavlásek například. Nebo Kevin James, co hrál např. v komedii Hitch. Anebo zhruba podobní, ale ještě méně vzhlední než tito pánové.

CO mám udělat, abych se tomuto vyhnul? Proč jsem tak namyšlenej, když nemám být na co? Proč jsem tak vybíravej? Proč jsem tak povrchní?
Nejhorší je, že se za svou povrchnost stydím.
Proč se mi doprdele musí líbit lidi, co hezky vypadají?!
Proč to musí být na světě tak zařízeno, že se od žen očekává, že nebudou tolik řešit vzhled svého partnera?

Možná je to českou společností, kde je naprosto normální a standardní, že šerední chlapi mají šanci mít doma modelku. Já modelka nejsem, takže je logické, že si škaredí chlapi myslí, že na mě mají právo a že u mě mají šanci.
Nebo jsem na sebe strašně namyšlenej, takže nesnesu nevzhledného chlapa? Já nevím.

Bůh mi pomoz. Nevim, co dělat, a bojim se o tomhle mluvit s psychiatrem. Mám obavy, že mi řekne, že se s tím musím smířit a že mě oslovují holt muži mojí kategorie. Proč by ale škaredší žena (což jsme v očích lidí já) nemohla mít hezkýho chlapa, hezčího, než je ona? Proč je to tak společensky nepřijatelné, když to jde naopak?!
Jasně že mě nezajímá jen vzhled, ale vždycky jsem chtěl přítele, kterej by byl hezčí než já. Bylo by mi úplně fuk, že vedle něj nevynikám, i když se snažím o sebe starat a přidávat si tam, kde mi nebylo dáno (ne, nemluvím kozách, jsem trans kluk, díky za pochopení).
Když jsem byl holka, tak mě to sralo taky. Vždycky jsem se cítil hrozně poníženě, když jsem se pro někoho strojil (nebo i jen představa, když jsme zrovna s nikým nebyl, mě ničila) a snažil se vypadat dobře a ten chlap neudělal skoro nic, aby pro mě vypadal co nejlíp (byl jsem vděčen, když se aspoň umyl). Jak říkám, bylo to ponížení a taky strašná nespravedlnost a nerovnost - tak jsem to vždy cítil a deprimovalo mě to. Tohle mě taky znechucovalo na vztazích s muži. Proto jsem si chvíli myslel, že jsem na ženy.

Čtu si po sobě tenhle článek a říkám si, že asi jsem fakt strašnej buzík.

Ne, samozřejmě, že mě jen tak nezaujme každej hezkej chlapec. To ne. I já mám svůj typ a záleží mi na attitude, osobním kouzlu, auře, charisma (a hodně). Nechci samozřejmě nějakýho vypreparovanýho, dokonalýho modela. Ale moje sebevědomí a sebeúcta klesá při pomyšlení, že ti "pořádní čeští chlapi", co mě balí, jsou prostě jen "moje kategorie."
Už jen když to říkám, tak se cítím provinile a jako kdybych byl namyšlenej, když očividně není na co.
Kéž bych o tomhle mohl s někým mluvit... Ale je mi to trapné.

Fuck this shit.
Modlete se za mě, ať najdu řešení na tuhletu schízu, protože mě to fakt sere a zasírá mi to mozek a podkopává sebevědomí.
(Tak jsem zakomplexovanej, nebo namyšlenej? Hm, někdy tyhle dvě věci od sebe nejsou moc daleko...)

středa 3. ledna 2018

Milý deníčku,

prosinec byl plný super zážitků a ještě skvělejších náhod. (I když prý náhody neexistují...) Píšu o něm článek, tak snad ho brzy dokončím.
Skvělá nálada se střídá s návaly dysforie. Ale celkové pozitivní naladění mě neopouští. A právě proto, že se mám tak dobře, jsem se rozhodl, že svůj "problém" udělám tak trochu "oficiálním". Tím nechci říct, že plánuju coming out (i když si ho v hlavě čím dál častěji promýšlím), ale jdu se o svém stavu a řešení poradit s psychiatrem (se sexuologem zatím ne). Je to pro mě nebytný krok, který vynese to, o čem vím já, rodina a přátelé a známí, co jsou na tom podobně, do úplně cizího a neosobního prostředí. Teď je ten pravý čas, protože mi není zle a chci se na to kouknout s čistou hlavou a konstruktivně.
Jsem opravdu trans? Potřebuji hormony? Nebo je nepotřebuji a trápím se zbytečně? Co je pro mě v životě opravdu důležité? Chci dojít k pevnějším odpovědím na tyto otázky.
Poslední dobou mi dochází, že bych to možná s hormony riskl. Třeba by mi až tolik vlasů nevypadalo. Třeba by to nemuselo znamenat, že bych musel přestat třeba se zpíváním, který mi teď začalo jít, jelikož se mu intenzivněji věnuji už rok. Možná by to byla výzva, jak se naučit s hlasem opravdu pracovat a přijít mu na kloub, opravdu se do tohoto oboru ponořit, protože mě to neskutečně baví. A každej potřebuje mít něco, co ho baví, něco, díky čemu přežije. A co tvoří jeho identitu. I když mě to lákalo celej život, tak jsem si tuhle prkotinu dlouho odpíral, protože jsem se obával, že by to znamenalo nějaký "předvádění se", což jsem nechtěl, ale překonal jsem strach a zkusil to. To jsou ale věci, kvůli kterým člověk může zvažovat, jestli jít do tranzice, že? To by jeden nevěřil...

Rád bych ale měl náhled ještě někoho, nejlépe odborníka, aby mě nějak dovedl k tomu, abych přišel na to, co je pro mě nejlepší. Budu věřit a doufat, že mě navedou na to, abych si vše správně utřídil. Věřím, že mě to zase posune. Kdo ví, kam tímto krokem dojdu? Nemám žádná očekávání. Ani strach. Jenom mám silný pocit, že je to správný krok, což u mě znamená, že se skoro těším (mýtus o zdeptané transce is dead), mám dobrý pocit z toho, že dělám něco správného pro sebe. Možná dojdu k něčemu, co bych nečekal, ani kdybych očekávání měl. Kdo ví?

Můj život se tím posunem v myšlení, kterej jsem zažil během listopadu, naprosto změnil. Nemůžu uvěřit, že stačilo tak málo.
To prostě člověku najednou svitne. A je to.


A jedna myšlenka na závěr, co mě právě napadla:
Je hloupost přemýšlet nad tím, co "se hodí". Když to nikomu neublíží a je to autentické, tak je to správné.