čtvrtek 14. prosince 2017

Kvůli čemu zanikne naše civilizace

Včera jsem sesmolil článek, kterej vůbec nesouvisí s tématem blogu. Ale z nějakýho důvodu ho prostě musím publikovat.... A možná ho vymažu, nevím.


Kvůli čemu zanikne naše civilizace

Upřímně - vždycky jsem si myslel, že starší lidi přehánějí. No, ano, přehánějí. Ale v něčem mají pravdu. Naše generace si ničeho neváží. A co hůř, nejen naše generace, ale i generace před námi.
Jak to souvisí s mým blogem? Nijak. Souvisí to ale se mnou, protože jsem si konečně na vlastní kůži uvědomil, jak závažný to je. A zároveň asi pochopíte to moje stěžování, co se tady na blogu objevilo tolikrát, že vás to asi otravuje - že mě nebaví moje práce a že si strašně přeju něco tvůrčího. Že jsem po tom úplně hladovej.

Řeknu vám, jak je to u mě v práci. Jsem freelancer, ale nejvíc spolupracuju s jednou firmou, protože ještě nejsem zavedenej ve svým oboru a konkurence je veliká. Nezavedení profesionálové (ale nejen ti - někdy i dlouholetí) bojují na trhu tím, že si určují co nejnižší ceny. Podobnou politiku vyznává i ta firma, pro kterou pracuju. Na zakázkách, co mi zadají oni, jsem momentálně závislý.
Ta práce u této firmy má svoje výhody:
- můžu si určit, kdy budu pracovat,
- můžu pracovat odkudkoliv, i když s určitým omezením, protože někdy do firmy občas docházím.

A takto to chodí v té firmě:
Jsem součástí týmu, který vypracovává produkty, které si klienti objednají. Ten tým není asi ale žádný dream team, protože ač s nimi interně spolupracuji cca 7 měsíců, tak občas kontroluji kvalitu toho, co vytvořili další členové týmu. I ti, co jsou lépe placení než já. A jsou tam déle než já.
Pokud se ptáte na plat, tak se cítím vykořisťován, to ale nebudu rozvádět, protože bych se musel hanbou propadnout.
Záhy jsem zjistil, že šéfovi nezáleží na kvalitě. Externím kolegům za práci nezaplatí, dokud ho neurgují, prostě čeká. Prý je to tak normální, tak prý funguje obchod. Když mi zadá nějaký urgentní projekt, tak mi říká - "Moc se s tím nemaž, máš na to 2 hodiny, pak se to musí hned odevzdat. To je jedno, že to bude nekvalitní, nám zaplatili, tak nás to víc nemusí zajímat. Pokud se jim to nebude zdát, tak to pošlou zpátky a my to opravíme, ale teď to hlavně rychle udělej," nebo "Zaplatili nám jeden (díl zakázky) navíc, ale nedodali nám ho ke zpracování, nebudeme jim to připomínat, to je jejich problém," nebo když mám rozpracovaný projekt "Teď ten projekt nech, dodělá ho někdo jinej. Teď tady máme něco urgentnějšího, to připadne tobě."
Práce, co vytvářím jako součást týmu, nemá žádnou hodnotu. Musím pracovat rychle a na kvalitě se to odráží. Často jsem i omezený jinými věcmi důležitými pro práci, které firma neposkytne, a je jim to jedno, i když jim otevřeně říkám, že ta práce nebude tak kvalitní. Pro ně je důležité, že za to dostali zaplaceno a když se zákazník neozve, že je to sračka a nebude se dožadovat nápravy, tak ten výsledný produkt sračkou, za kterou zákazník zaplatil, i zůstane.
Pokud jde  tedy o mě, tak přecházím od projektu k projektu, často mi říkají, ať to udělám rychle a že to nemusí být tak kvalitní, jak bych to býval udělal. Jedu jako stroj. Začínám být zvláštním způsobem unavenej, vyšťavenej. Dochází mi psychická páry, což se možná odráží i na zdraví, protože za posledních pár týdnů už jsem několikrát ležel v horečkách. A už to začíná být znát i na mojí práci. Asi takový pracovní režim a duševní únava z něj trochu i přispěla k tomu, že mi tento rok nebylo moc dobře (všechno nemůže pramenit z toho, že jsem trans*).

Můj problém je, že i když tato práce znamená výhody pro mě a ty potenciální vedlejší aktivity (extrémní časová flexibilita), kterým bych se chtěl věnovat... Tak této skvělé příležitosti nedokážu využít. Mám problémy s disciplínou, protože když skončím s prací, tak jsem tak duševně vyžvejknutej, že se už nedokážu na nic soustředit, na nic tvůrčího už vůbec. Ani na žádnou pasivní činnost - čtení, filmy, hudba. NIC. Nic z toho mi nedělá radost a nedokážu se na to soustředit.

Zase po roce je čas na další změnu.
Ale jakou?  Pomůže mi, když nechám své profese (aspoň na čas, protože je to jistý zdroj peněz), kde musím používat mozek a jít na směny někam do továrny? Pracovat rukama... pro změnu? Nevím. Možná že vyměnit psychickou unavenost za tu fyzickou není dobrej nápad.
Asi stokrát jsem říkal, že bych raději něco ryze tvůrčího. Když mluvím o něčem tvůrčím, tak se neomezuju na jeden obor. U mě je to spíš směs různých oborů. Asi už to ke mně patří - na školách jsem vystudoval docela nesourodé obory, jiným se věnuju (nebo bych spíš chtěl, kdybych byl disciplinovanější, a to málo se už asi nepočítá).
Teď ale něco vymyslet...

Jsem pesimista, to mě taky brzdí.

Hele a taky, ač to nerad přiznávám, nejsem vlk samotář. Celý život jsem si myslel, že jsem introvert a že potřebuju samotu, ale asi je to právě naopak. Jednou o tom napíšu článek, ale asi to vypadá, že ty moje stavy, kdy jsem nedokázal být mezi lidma, když jsem byl mladší, souvisely s tím, že jsem trans. Že jsem se necítil dobře ve vlastní kůži kvůli sobě a nechtěl jsem v takovém stavu být mezi lidma. Teď jsem se trochu uvolnil a zvykl si a začal sebe vnímat jako kluka, začal pojmenovávat svý pocity, tak je to z tohoto hlediska lepší. Díky tomu jsem přišel na to, že kontakt s lidma mě nabíjí a dodává mi energii a motivaci (a tu asi potřebuju nejvíc). Jistě potřebuju být občas sám, ale asi by mi to víc vyhovovalo "s někým."

Co ještě nerad přiznávám je to, že i když jsem se snažil být samostatnej individualista, tak asi nastala životní etapa, kdy by bylo třeba nějak si nechat pomoct. A nechat se v něčem podepřít. A možná i aspoň na čas naskočit do nějakýho rozjetýho vlaku.
Jenomže bych si přál najít někoho, kdo by byl "hodně naladěnej" (to je další obrat hrůzy, já vím) na stejnou vlnu, protože bych se cítil asi trochu utlačovanej, kdybych si nemohl dělat na těch svých různých nápadech a projektech, kterých mám plnou krabici, plnej počítač, plný poznámky v mobilu, plnej diář a plnej starej noční stolek, na kterej jsem si je propiskou psal. Nejlepší by pro mě bylo, kdybych si našel/vytvořil takovou rodinu, kde by na těch mých "blbostech" pracovali se mnou. Nebo na nějakých svých, na kterých bych jim pomáhal pracovat já. Nebo obojí. A na něčem samostatně, na něčem společně.
Vždycky jsem si říkal, že lidi (rodina nebo partneři), co třeba chodí do stejné práce nebo spolu mají firmu, jsou blázni. Že to musí bejt na palici. Celej den s rodinou - doma i v práci! Teď mi dochází, že to ale má svoje výhody. A asi takový výhody, který by pro mě osobně převážily ty nevýhody, co bych musel skousnout.
Na druhou stranu se mi hrozně zamlouvá idea rodin, kde má každej svou vlastní část domu. Že si nemají příležitost lézt si na nervy, protože jsou rádi, že se sejdou někde ve společné místnosti, do které to nemají daleko.
Takže asi je to tak - asi nejsem takovej individualista. Asi potřebuju být s někým. Asi pro mě neplatí, že úplně každý člověk je ostrov. Všichni lidé asi ne.
Ale ten někdo, s kým bych byl souostroví, asi není na obzoru. Možná se nejdřív musím naučit žít sám, a to bez komplikací a s motivací? Protože přes všechny snahy to asi neumím...

...
A teď k tomu, co bylo avizované na začátku a v názvu článku. Jestli každá firma pracuje tak, jako ta, se kterou spolupracuju, tak se řítíme do záhuby. A rychle. Je jim úplně fuk, že práce, kterou dodají zákazníků, nestojí ani za starou bačkoru, hlavní je, že nám zaplatili. Pokud se neozvou a nechají se přechcat, tak dobře pro nás. O to jde. Za co nejmenší náklady odevzdat nekvalitní práci, ale hlavně abychom za to dostali zaplaceno - to je hlavní.

V nedaleký budoucnosti to asi bude vypadat tak, že všichni sice budeme mít neskutečnej balík v kryptoměně, ale na světě nebude existovat nic kvalitního, do čeho bychom ty peníze investovali a co by za ty peníze fakt stálo.

Proto se musím vzchopit a donutit se "pracovat" i mimo pracovní dobu.
Na něčem hezkým. Najít někoho, kdo by chtěl na něčem pracovat taky. Samotnýho mě to dost nebaví.
Uf, to bude makačka. Nevím, jak začít. Umím udělat impulzivní rozhodnutí, ze dne na den udělat radikální změnu.  Jde mi to mnohem lépe než začít s věcma, které mám v plánu už léta a pořád je odkládám. S těma se mi začíná nejhůř. Už deset let nevím, jak začít soustavně pracovat. Protože o ničem jiným to není - jen o soustavné práci. A už nic neodkládat, protože pak už může být opravdu pozdě.
(Kolikrát v životě jsem si tohle říkal?)
Tak se mějte a kdybych do Vánoc nic nenapsal, tak přeju krásné svátky i zbytek roku. A kdybych nic nenapsal ani do Nového roku, tak šťastný vstup 2018.
Anďák


Žádné komentáře:

Okomentovat