čtvrtek 23. listopadu 2017

Počkej si, počkej si...

Mám teď chvíli klid. Nevím, na jak dlouho, tak si toho hodně vážím.
Nic zvláštního jsem neudělal, žádná epifanie neproběhla, jen mi bylo předtím strašně špatně tak dlouho, že už to prostě nebylo k zvládnutí. Nezvládal jsem své emoce. Snažil jsem se o to vůlí, což trochu pomohlo, ale úplně se toho zbavit nešlo. Nebo já jsem to tedy nedokázal.

Tento rok mi tyhle stavy dost znepříjemňovaly. Nechci říct, že mi ho zničily, i když to bude asi trochu pravda.

Moc bych si přál být takový, jaký jsem býval dřív. Strašně rád jsem se smál, pořád mě napadaly nějaký kraviny, byl jsem velkej srandista, až to některé lidi muselo nasírat, že mi tak málo stačí k tomu, aby mi bylo veselo. Byl jsem v těch dobách občas i hluboce nešťastný a zmatený, ale věřil jsem, že se to vyřeší, že z toho vyrostu. Tak jsem byl veselý a házel to za hlavu. Až jsem se dostal před cca 3 lety do stavu, jaký zažívám doteď.

Na druhou stranu... Proč to teď neudělat stejně? Co když to byl správný přístup?
Fajn, tak už teda vím, kdo jsem. Mise splněna. Ale asi to teď hned nevyřeším. Nevím, jaká bude moje cesta dál. Nedozrál jsem do toho, nejsem připravenej. Hlavním zdrojem mého trápení v posledních letech (a v posledním roce dvojnásob) bylo to, že jsem chtěl všechno vědět hned.
Co chci doopravdy udělat? Opravdu chci tohle? Nebude pro mě lepší tohle? Volím dobře? Co když budu nešťastný? Která cesta je pro mě správná?
Uff. Tak tohle ne.
Musím přijmout fakt, že to nemůžu vědět hned. Chci přijmout, že to musí vykrystalizovat.
To ale neznamená, že se musím zastavit a nemůžu žít. Naopak. Chci žít. Konečně. Poprvý v životě. Nechce se mi věřit, že jsem se narodil proto, abych byl furt jen nasranej a frustrovanej.

Když jsem v minulosti věřil, že se to vyřeší, proč tomu nevěřit i teď? Jistě - samo to nezmizí, věřit tomuhle by bylo nerozumné. Ale můžu věřit tomu, že to ve mně uzraje a já se rozhodnu pro to, co opravdu chci já, a nikoliv podle toho, jakýho by mě chtěla společnost. Nemusím k tomu rozhodnutí dojít tak, že budu na pokraji depresí, kdy se po čtyřech doškrábu k doktorovi škemrat o hormony. Můžu tomu snad dojít v klidu a na základě toho rozhodnutí jednat.
To je asi to, co jsem si posledních 10 měsíců nedokázal uvědomit.

Pokud jde o hormony, tak to zatím vypadá, že je spíše nechci, pro což jsem se rozhodl už před časem, ale na druhou stranu moje stavy byly poslední dobou (poslední 3 měsíce) tak nesnesitelné, že jsem si řekl, jestli bych to rozhodnutí neměl změnit, protože by se mi možná fakt ulevilo. Ulevilo by se mi, protože by mě všichni viděli jako chlapa a měl bych klid. Chtěl bych to teda kvůli sobě, nebo kvůli ostatním? Toť otázka, odpověď je právě to, co ve mně musí vyzrát a ještě opravdu nevím, která cesta je pro mě ta správná.

Taky, brát sám sebe jako holku jenom proto, že tak vypadám, a to, co je uvnitř, vidět jako nějakou zvláštnost a deformaci - u toho jsem se přistihl za poslední rok mnohokrát. A je to prasárna. To je to, co mi způsobuje to největší peklo.
(Chtělo by to nějaké vzory. Kde jsou sakra? Je nás tak málo, ach jo.)

Ale jinak se mi za ten skoro rok v Praze staly teda hustý věci. A jakou kliku jsem měl! Přesně před rokem v těchto dnech jsem se rozhodl, že se přestěhuju. A že začnu konečně něco dělat. No a jak se to povedlo?
Haha. Zatímco někdo hledá v Praze bydlení třeba půl roku, já jsem hned do cca 14 dnů našel přesně takový bydlení, jaký jsem chtěl. Tak strašně jsem si to vymodlil, tak šíleně jsem tomu věřil, že se to povedlo. Hned z čerstva jsem si pak naplánoval různý akce, kterých jsem se obával milion let a dodneška nechápu, jak je možný, že jsem se z toho nervově nezhroutil. Bylo to lehčí, než jsem si posledních 10 let myslel. Pokud jde o práci, tak jsem si založil živnost. Pak to chvíli bylo pěkně blbý. Strašně jsem si přál, abych něco našel. A jako zázrakem si mě našla práce ve firmě, která mi dovoluje být pánem svýho času, nijak z ní zatím nebohatnu, ale věřím, že to bude za chvíli lepší.
Ty jo, díky... Vesmíre (asi, protože bůh není).
Jenomže na pozadí těchto událostí jsem se uvnitř hroutil, bortil, rozpadal (říkejte tomu, jak chcete). Jen co jsem překonal ten hrozný pocit viny z toho, že jsem měl takový štěstí a mohl se odstěhovat a žít podle svýho (to už nechci nikdy zažít, vůbec netuším, kde se to bere, vždyť jsem tím nikomu neukřivdil), tak jsem se začal cítit dysforicky jako ještě nikdy v životě. Pak jsem se teda trochu vzchopil a situace se zase trochu zlepšila, ale ne o moc. Zase jsem se nárazově posunul v různých oblastech svý působnosti - to bylo v létě. Ale bylo to se mnou jako na houpačce, jak jste ostatně mohli vidět na tomto blogu.
Tou dobou jsem si na druhou stranu vyříkal spoustu věcí se svou rodinou. Přestali mě dusit kvůli různým věcem a začali věřit, že asi vím, co dělám (a to nemluvím (jen) o tom, že jsem trans) a že se  v těchto věcech asi jen tak nezměním.

Ale jsem rád a strašně moc ze sebe překvapenej, jak jsem se v některých věcech v tomto roce plném protikladů opravdu změnil. Konečně se neposírám strachy z věcí, který mi dřív připadaly nesplnitelné, milionkrát jsem překročil svou komfortní zónu a mám dojem, že už se konečně bojím jen opravdu fatálních věcí.
Vlastně jsem strašně vděčnej za to, že jsem zdravej (a stejně tak moje rodina) a že se můžu rozvíjet ve všem, co bych chtěl. A že jedinej, kdo mi to tenhle rok kazil, jsem byl já sám, protože místo abych soustavně pracoval na něčem hezkým, tak jsem se plácal v depresích a nezvladatelných emocích. A nebyla v tom žádná externí, ehm, mocnost.
Jediné věci, co mě momentálně štvou a nezáleží na mé vůli, je to, že se nemůžu úplně přede všemi vyoutovat a že mi začíná docházet, že by mi asi prospěla top surgery, ale bude asi problém si ji někde zařídit (u nás v ČR je to nesnadné). Taky jsem zjistil, že nemůžu asi nosit binder, protože moje kůže je tak pitomá, že už po 3 nošeních (a to v rozmezí cca 14 dní) to dost nedává, takže teď trávím spoustu času tak, že revitalizuju a mažu se krémama jako o prsaživot (a že jsem se těch krémů už v životě namazal).
A víte co ještě? Strašně mě překvapuje, že i tyto záležitosti, které ještě do budoucna hodlám hodně řešit, mi nezabraňují, abych se teď a tady cítil naprosto OK. Ba skoro bezvadně.
To skoro ani nezní jako já. Nikdy se mi ještě nestalo. Vždycky jsem měl pocit polapení v nějaký pasti, které odeznívalo jen na krátké úseky, které vypadaly jako iluze. Ale teď se mi zdá, že prostě překážky jsou jen o tom, že je člověk musí překonat a že nejsou nic absolutně nezdolnýho. Že nejsou absolutní.
Nevím, jak dlouho mi ten stav vydrží, ale je to docela fajn. Myslím si, že je to možná proto, že jak jsem byl celý život klukem, který se nutil být holkou, tak teď, jak jsem s tím ze dne na den doopravdy přestal bez ohledu na všechno (a hlavně nějaké validace nebo reakcí na mě od ostatních), najednou zažívám pocit, kterej jsem si zakazoval. To je nepopsatelný. Konečně už si nemusím hrát na to, co jsem nikdy nebyl.
Možná jsem na dobrý cestě, možná to zase přejde, to nevím. Budu se snažit.

Když jsem se včera vracel pozdě večer domů z poměrně dost úspěšné session v hudební škole, tak jsem se cítil jako nejšťastnější tvor na světě.
Bez ohledu na to, že mě ještě čeká změna jména (ová musí pryč první!) a boje za to, abych mohl mít plochý hrudník (ono to v ČR není bez hormonů tak lehký, pokud jste to nevěděli) a taky boje s vlastními strachy z takovýho zákroku.
A taky mě čeká spousta práce, kterou jsem letos zanedbal tím, že jsem se deptal.
Mám v životě strašnou kliku, protože když jsem vlastně něco chtěl (a když jsem věděl úplně přesně, co to je), tak jsem to i dostal. Konečně mi to v té rezavé hlavě cinklo.

It gets better. But it gets harder first.
Tak teď ještě zachránit ten zbytek roku, jak jen to půjde.

pondělí 13. listopadu 2017

O coming outech, boyfriend materiálech a jiných radostech

Místo abych pracoval nebo se v něčem hezkém zdokonaloval, tak tady smolím články, který jsou rozpitvaný a kecací a plný kravin z mojí hlavy. Pryč s nima. Tak jsem se rozhodl to osekat. A jsem línej si to po sobě číst, jen to prostě musím publikovat.

1) Už vím, co je můj životní problém nebo úkol nebo prostě něco, v čem mám vyrůst.
Je to prostě to, že se musím naučit být sám sebou, no matter what a bez kompromisů. A i když to bude bolet jak prase. Protože lidi mi daj vyžrat, že jsem chlap, co vypadá jako ženská. Mimochodem mám strašnej, ale fakt strašnej strach, že se zabouchnu do někoho, kdo je na chlapy. Protože pro mě je něco takovýho doslova dysforická situace.
Nechce se mi být poslušnej a nechat se citově ničit. Nesnesu průměrnost, chci v životě to nejlepší, co si dokážu sám zařídit. Nechce se mi očekávat to, že se život jednou rozhodne, že jsem byl dost hodný, takže bych mohl dostat cukříček. Všechny bolesti, co ke mně chodí a co se mi vracejí, jsou tu proto, abych se zocelil. A pak konečně uviděl to všechno, co se mi nabízí.
Prostě jsem se rozhodl, že budu věřit, že se všechno srovná a já si uvědomím, že to, jaký jsem, je pro mě vlastně nejlepší. Je to prostě zkouška toho, jak moc si stojím za svým, za svými rozhodnutími a svými volbami. Že všechno will fall into place. Že když si budu stát za svým a budu nekompromisně svůj, tak se mi ukáže spousta možností, jak žít život přesně takový, jaký bych chtěl.

2) Nechci a nejsem dělanej na vážnej vztah (vážnou známost, jak by řekla moje babča). To souvisí s tím prvním bodem. A navíc si řekněme, jak to fakt je - žádný z mých předchozích vztahů se nedá označit za "vážný", nikdy jsem s nikým nežil a nebyl nucen dělit se o ovladač déle než pár dní v kuse a nemám skutečnou praxi v tom, jak se dělají vážné vztahové kompromisy. A to nejhorší, co na tom je - je mi už 10 měsíců  27 let. A to je prostě katastrofa, jsem naprosto nepoužitelný boyfriend material. (Takže vlastně nejsem boyfriend material).
Přátelé jsou taky důležití, možná i důležitější. Taková ta rodina, co si můžeš vybrat, zvlášť pro nás LGBT. Celej život jsem si trapně myslel, že se furt musím soustředit na to, kde bych našel někoho pro sebe. Víte co? Ať přijdou oni, ať se můj dating pool vynoří, jsem unavenej z hledání a přemítání.
Rád bych jednoduše měl různé vztahy s lidmi. Akorát v takových, které překračují platonickou rovinu, tam jsem se vždycky cítil omezenej a ochuzenej. I když nechci vážnej vztah ještě dlouho, tak bych nerad byl pořád v té beyond-platonic zóně pořád jen ochuzenej. Možná mě o ně okrádá jen moje skepse (a to, že už dlouho nikam nechodím, haha). A zase - možná mě omezují jenom moje myšlenky. Jak člověk stojí na svým místě naprosto nekompromisně, tak toho může dostat asi víc, než když běhá z místa na místo a zkouší, co má dělat, aby konečně měl kliku (jako jsem to dělal např. já, když jsem se snažil být holčička). Zkusím to a budu tomu věřit. Přece není možný, abych se narodil pro to, aby mi z toho jeblo, ne.

3) To, že jsem biologicky žena, je pro mě výhoda v tom, že ač bych chtěl mít mužské genitálie a nemít prsa a mít vousy, tak chci vypadat jako androgyn. Protože to je pro mě ta správná genderová reprezentace. Kdy a jestli se někdy rozhodnu pro hormony, to ukáže čas. Pro co jsem se ale už rozhodl a začal to dělat, jest, že jsem začal zase posilovat, ač tentokrát jinak. Hlavně paže a hrudník (a aby se to tam konkrétně redukovalo, a ne to vypadalo větší).

4) Moje maminka si myslí, že si jednoduše najdu holku a všechno bude v pohodě. Jenomže ono to nejde. Už nejsem vůbec na holky. Ačkoli mě v dávných dobách, kdy jsem se domníval, že jsem lesba, na ženských lákalo hlavně to, že jsem anatomicky stejný jako ženy a že v tý hrůze ženství nebudu sám (jak jsem se vždy cítil s muži). To se dá vysvětlit jedině tak, že můj mozek je prostě jen naprogramovanej homosexuálně. Že prostě chci to stejný. Ale bohužel jsem čím dál větší bukvice. Pomoc. Ač to zní naprosto absurdně, když jsem pro svět žena, tak nevím, jak mám mámě říct, že nejsem na holky. I když z chlapů nejsem taky dvakrát nadšenej, co si budeme povídat. Co když mě pak rodiče přestanou brát jako trans kluka? Co když mě začnou zase brát jako hetero holku? Strašně jim to potřebuju říct, ale nevím jak. Pokud se nestane to, že mě přestanou brát jako kluka, tak se určitě stane to, že se o mě budou víc bát. Protože jim dojde, že moje možnosti jsou mnohem omezenější (než kdybych byl na holky). Byli v klidu, protože se spoléhali, že se mě ujme nějaká zodpovědná holka, která bude mít ve výbavě vlastní brašnu z nářadím (mně ji nedali!) a postará se o mě, protože v očích rodičů jsem nechopnej blb, co je úplně bezradnej a potřebuje, aby se o něj někdo staral (a od té doby, co vědí, že jsem kluk, tak mě považují za ještě neschopnějšího, tsss).
Ach jo, tahle věc ve mně bublá jako v papiňáku, strašně jim to potřebuju říct, ale mám strach a nenapadá mě, jak začít. Co takhle: "Mami, holky jsou fajn, ale nerozumím si s nimi, chlapi se mi sice celý život hnusí, ale víc bych si rozuměl s klukem, jsem prostě na kluky, copak ti to nedošlo, to proto mám ve skříni tolik věcí s třásněma, mohla bys to prosím říct tátovi, přijedu příští víkend, čau." ?
Tohle je ještě horší, než když jsem se musel vyoutovat jako trans.
Víte, možná by se ke mně hodilo spíž značení queersexuál. Protože mně se nelíbí nic, co není queer. A s klukama si rozumím v průměru mnohem víc, tak mám rád queer kluky.

5) Mám schizofrenii ohledně mluvnického rodu. Rozhodl jsem se studovat finštinu - problém vyřešen. Ale ne pro tuto chvíli. Cítím se líp, když o sobě můžu mluvit v mužském rodě. Ale dělá mi to problém. Jsou místa, kde musím přehazovat na ženský rod. V mužském mluvím jen doma a doma se mi tak snaží říkat, i když jim to dělá problém, tak se snaží, za což jsem vděčný, ani neví jak. Píšu si v něm přes net s lidma, co to mají podobně. A pak si píšu s někým, kdo to o mně neví, takže jsem rázem holka. Tak to pořád přehazuju.
A o něco míň než v bodě 4 se čím dál víc chci vyoutovat jako trans všem. Prostě říct "Sorry, Aneta už dlouho není a vlastně nikdy nebyla. Byl jsem to vždy já, nestávám se nikým jiným. Máma mě teď pojmenovala André, konečně chci být sám sebou veřejně a nejen na tajňačku. Hormonální tranzici aktuálně neplánuji. Konec hlášení."
Nedozírné následky. Strašně moc to chci udělat, ale určitě by to mělo až moc zlých následků. Nevidím to vůbec pozitivně. Jak to vidím, tak lidé by to brali jako útok na svoje pohodlí. Byli by naštvaní, že si musí dávat pozor, jakým rodem mi říkají. Jestli existují nějací cis muži, kterým se líbím (nebo líbil předtím, ale už mě dlouho neviděli), tak by to asi nesnesli a bůhví, co by mi řekli. Myslím, že pokud na mě někdo byl někdy fakt zlý, tak to byli chlapi, co jsem se jim asi líbil a holky, co měly bláhovou představu, že je mi co závidět (nebylo nikdy nic, fyi). Po mém coming outu by spousta lidí by vůbec nevěděla, jak se ke mně mají chovat, tak by mě asi začali ignorovat. Takhle to vidím.
(V létě (a teď někdy nedávno zase) mi doma vyčetli, že se musí kontrolovat před rodinou (tzn. před strýcem (mámy bratr), tetou a dvěma bratranci (jeden mého věku, druhý o 8 let starší homofob, který pochází ze strýcova 1. manželství, ženatý, čestvý otec). To je vše. Máma se mě ptala, jestli by nebylo lepší jim to říct. To se mi docela zatmělo před očima. Můj strýc, volič SPD, jeho manželka, ehm, polská imigrantka? Moji bratranci, kteří se se mnou nechtějí bavit a při rodinných sešlostech mě naprosto ignorují, protože jsem holka (to mi řekli rodiče, když jsem se jich na to ptal, že je to nějaký divný), když za nimi sám/sama přijdu, tak se se mnou chvíli baví a tváří se u toho, jako kdyby se museli rejpat v hnoji? Prosím, ještě ne, neříkat. Tak mi máma řekla, že když to nechci říct, tak mi sice bude říkat Andy, ale bude mi říkat v ženským rodě, protože z toho má schizofrenii. A řekla to dost naštvaně. Naštěstí to nedodržuje, díky, maminko, jsem ti vděčný.)
Neudělám to, neřeknu to. Ale strašně bych chtěl, abych to mohl udělat. Abych věděl, že mě to zas tak moc neohrozí. Abych prostě jen mohl. Bez strachu z ohrožení, jak to už skoro můžou dělat lgb lidi. Ale na to nejsem připravenej. Ani společnost.  Transka, co jí v nejbližší době nezačnou růst vousy, se vyoutovat nemůže...
Haha, k Vánocům bych si přál mírumilovný coming out s následky, které napáchají co nejméně škod.
Ale víš co, Ježíšku, možná raději ne. Raději zase ponožky.


Uf. Prostě jenom věřit. A stát si na tom svým bodě, kterej je pro mě ten správnej.

neděle 5. listopadu 2017

Zpověď, které se už nedalo vyhýbat...

Tenhle příspěvek píšu s velmi zvláštním rozpoložením v mysli. Nebudu ho opravovat ani přepisovat, musí to být naprosto spontánní. Tak se omlouvám, že to bude nečitelný a bude tam velká spousta jazykových chyb a obsahově nesrozumitelných věcí, protože některé věty možná nedopíšu anebo budou znít jako nesmysl. Nechci si to jen tak napsat do Wordu nebo sem do editoru a nikdy to nepublikovat. Musí to být vidět, abych se k tomu mohl vrátit.