úterý 31. října 2017

Střelba do vlastních řad aneb jak jsem zjistil, že jsem vztahovačná transka

Přemýšlel jsem dlouho, jestli to sem mám napsat... Ale co ztratit?
Nedávno jsem si vzpomněl, jaký jsem měl první půlrok 2017 štěstí na lidi. Lituju toho, že jsem tehdy tolik pracoval na úkor sociálních kontaktů, ale to už nejde napravit. Tehdy se u mě taky rozvinula dysforie a já si uvědomil, že hormony jsou pro mě nereálné. Ale měl jsem naději.

Dysforie se stupňovala a já měl strach udělat něco se svým tělem (třeba i jen s vlasy). Poprvé to bylo v srpnu, kdy měl kdosi blbou poznámku na to, že jsem fakt divná transka, když se nesnažím vypadat dost trans. Nejlepší bylo, když se mě zastala cis holka.
Vzpomněl jsem si na jednu záležitost z roku 2015. Tehdy jsem strašně hledal pomoc na netu, napsal jsem jednomu trans klukovi, že jsem genderfluid (to jsem si tehdy myslel, ale už si to nemyslím) a že nevím, kde mám potkat stejné lidi, jestli by nebyl tak hodný a neporadil, kde je nějaký taková komunita. Pán mi sdělil, ať chodím na LGBT akce, že o genderfluid on nic neví, páč on je součástí trans komunity, a to je něco jiného, tam genderfluidi nemaj co dělat.
Ta doba byla hrozná, cítil jsem naprosté zoufalství, myslel jsem na smrt. Teď se oproti tomu mám famfárově.

Jak jsem řekl, lituju, že jsem se kvůli dysforii tak izoloval. Znám se a myslím, že to nepřekonám. Vrátila se mi sociální fobie, ale jinak než předtím. Nebál bych se mluvit před lidmi a i když bych to pokazil, tak bych před nimi klidně i přednesl referát nebo ze sebe děla úplnýho blba. S tímhle už problém nemám, moje sociální fobie se trochu změnila. Vůbec mi nedělá problém hrát chvíli ženskou. Ale mám strach být sám sebou mezi lidma se stejným "problémem". Cítím se ještě víc socially awkward než kdy předtím. Logika nepomáhá. Nejsem dost trans, protože jsem na ně moc velkej exot. Mám vlastní hlavu pokud jde o jisté věci a chci mít nad svou cestou kontrolu, nehodlám dělat něco, o čem mi intuice říká, že to není pro mě správné. Ale zároveň nejsem rozhodnutý, jestli mám dost silnou osobnost, abych dovedl jít proti proudu. Ne, nemám. Otázka by teda spíš měla znít, jestli si tu silnou osobnost dokážu vybudovat.
Nevím, jak tohle vysvětlím nějakýmu cvokaři. "Pane doktore, já mám strach, že mi ostatní transky budou nadávat, že nejsem dost velká transka. Přitom, považte, pane doktore, jsem svou první menstruaci obrečel a první den v podprsence taky! A při souloži si sám sebe automaticky a bez přičinění vůle představuju jako chlapa, copak to neznamená, že jsem ta nejryzejší transka na světě?"

Nesnáším konflikty. Snažím se být nekonfliktní. Když někdo vůči mně konfliktní je, mám za zvyk zapomenout na svoje ego a řešit to po dobrým a slušně a klidně. Taky mě to stálo spoustu námahy, ale za ta léta už jsem si to zautomatizoval, nedělá mi to problém. Aspoň si to tedy myslím. 
Ale ono to asi nestačí. Uznávám, že v poslední době možná ztrácím verbální schopnosti a moje diplomaticky zamýšlená odpověď vyznívá jinak. Nevím, nemám feedback.

Proč to říkám, to někteří možná vědí. Opět jsem na vlastní kůži zjistil, že to tak lehký nebude. Matrix  a námi vyjebává, to už víme. Ale občas mám dojem, že jsme si nevšimli, že nás pohltil nějakej Metamatrix, protože tohle prostě nemůže bejt pravda. Nebo jsme z toho Matrixu nikdy nezdrhli.
Někde na internetu v online prostoru pro trans lidi, tam jsem se v jedný dost slabý chvilce zeptal na nějakou věc ohledně fyzickejch změn, která ovšem neodpovídá tradičnímu trů transkoidnímu kánonu. Napsalo mi dost lidí, vlastně i ti, co k tomu neměli co říct, jak už to bývá. Byl jsem rád za všechny, co měli poznámku k věci a kteří nebyli militantní. Horší to ale bylo s tím, co všechno mi přistálo v inboxu. Svěřím se vám jen s tím největším špekem, protože to pěkně demonstruje to, na co si právě stěžuju.

Napsal mi jeden kluk, o kterým jsem si nejdřív myslel, že je to transkomil, ale pak jsem zjistil, že je to taky trans kluk. Napsal mi "zaujala jsi mě, podle profilu bysme si mohli sednout". Když jsem zjistil, že to není transkomil, tak jsem byl trochu nasranej, jelikož když by měl být problematiky znalej, tak nechápu, proč mě automaticky oslovuje v ženským rodě. A taky nesnáším, když mi někdo píše "zaulala jsi mě", protože tuhle zprávu jsem nevyžádaně dostal hodněkrát od cis mužů a zní mi to strašně mačoidně. Zní to tak i vám, nebo jsem paranoidní?
Chvíli jsem teda doufal, že tím, že máme podle něj něco společnýho (nebo jak si to "zaujala jsi mě" mám vyložit), myslí to, že taky zrovna nejede v zajetým trů trans kánonu. Ale ne. Ten mi to dal vyžrat ještě víc. Trpělivě jsem si s ním psal, abych to zjistil a nechtěl jsem se unáhlovat ve svých jinak unáhlených soudech. Pak se sám od sebe ptal na naprosto nevhodný otázky. Řekl, že je už 3 měsíce na hormonech a ptal se, jak to jako budu řešit bez hormonů, když je odmítám. Sdělil mi, že bych si měl změnit jméno, že s ženským jménem mě těžko budou brát jako chlapa (fakt? ty jo, to bych nečekal!), i když já se ho na nic podobného neptal a ani jsem si neztěžoval, že mě nikdo nebere jako chlapa. Pořád jsem měl trpělivost. Ale nechtěl jsem se o tom bavit, byl to cizí člověk. Doufal jsem, že mi možná napsal proto, že se chce seznamovat (jakože víte jak) a když zjistí, že nejsem holka, tak že mě nechá být. Vyjevil jsem mu to hnedle, co jsem zjistil, že i on je trans, nikoliv transkomil. Na jeho otázku o jménu jsem řekl, že jo, se jménem asi něco udělám. A on pak dodal: Víš co, mě to zajímá, jak to máš, když odmítáš hormony a o nějakým mužským vzezření nemůže být řeč, co si budeme povídat. :)
(Aha, takže sis prohlížel moji profilovou fotografii.)

Co si budeme povídat. Kámo, kdybys mi to neřekl, tak si toho normálně nevšimnu! Normálně jsem si myslel, že vypadám jako borec. Wow, tys mi to ale nandal, moje vzdušné zámky o mé fyzické mužnosti se bortí. Chrrržžžžžžžž.... Puf. Jsou pryč.
A tehdy jsem si konečně řekl: Jo, jsem urážlivá vztahovačná transka. Protože mě to prostě naštvalo. Vím, jak vypadám a jaký jsou moje šance bez hormonů, ale nechápu, proč mi tohle jako píšeš, ty vole z profilu bez fotky (jaká drzost hodnotit něčí vzhled a sám se za svou držku stydět) - myslíš, že to nevím a musíš mi to extra sdělovat? Já bych si tohle nikomu nedovolil napsat, nikdy.

Někteří trans lidi chtěj být tak hrozně podobní cis lidem, že se k vlastním soukmenovcům chovají jako cis transfobové.
Bravo.

Nevím momentálně, kam se vrtnout. Moje sociální fobie se přesunula ze strachu z mluvení a vystupování na veřejnosti na sociální fobii mezi lidma, kteří by mi měli rozumět. Nevím, co s tím. Přemýšlím o tom, že se už konečně nadobro odstěhuju z ČR, ale nechce se mi ještě utíkat, protože mám pocit, že jsem to v Praze promarnil, že jsem to všechno posral a nechci to tak snadno vzdát. Ale co když to se mnou lepší nebude? Protože jsem čím dál větší asociál. Úzkosti se u mě projevují jako zimnice, doslova se začnu klepat zimou. Jak "nebezpečí" zmizí, zmizí i ona.
Vystoupil jsem letos z několika pomyslných kruhů, i z takových, ze kterých se mi to ani nesnilo. Ale v tomhle se pořád melu a melu. Neumím vycházet s lidma, neumím komunikovat. Neumím mluvit. Teda už umím, ale neumím mluvit sám za sebe. Mám strach z toho být sám sebou před ostatními lidmi. Tedy před takovými, před kterými bych sám sebou směl být, protože by mě měli aspoň částečně chápat. Hrát role mi naopak už problém vůbec nedělá - od té doby, kdy jsem zjistil, kdo se pod těma mýma maskama vlastně schovává.

sobota 21. října 2017

Lásky, které se nestaly I.

Když mi bylo 16-19 let, měl jsem kamaráda, říkejme mu třeba Oliver, který se ke mně po chvíli začal chovat jako něco jiného než kamarád. Byl jsem na něj za to naštvaný, protože jsem si myslel, že si ze mě dělá srandu. Proč by to dělal, ptáte se? Ze 2 důvodů: protože jsem si myslel, že je gay. A protože jsem si myslel, že jsem tak odporný, že by mě nikdo, kdo vypadá normálně, nikdy v životě nemohl chtít. Že já se můžu líbit jen naprosto odporným, neudržovaným hnusákům a úchylům. Měl jsem Olivera rád jako kamaráda, ale občas jsem z těch podivně trapných koketních situací, které se mezi námi staly a které on inicioval (kdy mi občas málem spadl do výstřihu), byl hrozně smutný.
Když už tato situace trvala přes 2 roky, tak jsem si řekl, že to asi nehraje a že se mi to asi nezdá a že si to asi ani nenalhávám, protože některé momenty byly fakt hodně průhledné. Naše kamarádství bylo zvláštní, jako na houpačce. Chvíli jsme si pořád psali, ale jak toho bylo moc, tak jsem ho trochu "odkopl". To ode mě fakt nebylo hezký, bylo to odporný. Přitom on byl tou dobou jediný člověk, jediný kámoš, který se ke mně choval fakt slušně, znal mě a pamatoval si, co říkám, a bylo vidět, že o mně přemýšlí a myslí to se mnou lidsky dobře. I já o něm přemýšlel a myslel jsem to s ním dobře, i když to navenek občas vypadalo jinak.
Zlom nastal, když jsem pak zkoušel navazovat vztahy s muži. Bylo to pro mě něco jako bojovka, doopravdy jsem s nimi ani chodit nechtěl, a už vůbec ne spát. Mám jednu jasnou vzpomínku, když jsem byl s jedním klukem a popadl mě náhle záchvat dysforie, kdy jsem doslova nenáviděl, že jsem žena. Najednou jsem si pomyslel, jak bych byl v tu chvíli raději někde jinde. A s někým jiným. Hádejte, s kým asi.
Všechno mi v tu ránu začalo být divné. Nejsem do Olivera náhodou zamilovaný? říkal jsem si. I přesto, že byl Oli objektivně hezký, tak mě vůbec nepřitahoval, nedokázal jsem si s ním představit nic intimního (ve smyslu, že by mě to ani nenapadlo). A stejně jako s těmi ostatními se mi už vůbec nepozdávala představa sexu s ním. Vůbec. Ale to hlavně proto, že jsem ho měl opravdu rád jako kamaráda. Nedokázal jsem si lásku spojit se sexem (to je téma samo o sobě, o tom vám zase povím jindy). Že do něho nejsem zamilovanej, jsem definitivně poznal tehdy, kdy měl nějakej úlet s jednou naší spolužačkou, a mně to bylo úplně fuk, nežárlil jsem a vůbec jsem to neřešil.
Věděl jsem tedy, že ho mám rád víc než kamaráda, ale že to ani náhodou není romantická láska, i když to v mnohém připomínalo zamilovanost. Bylo to velmi zvláštní. Ale přesto mě neopouštěla zmatenost a nedůvěra ve vlastní úsudek.
Těsně po tom jsme se ale kamarádili trochu víc. Snad asi proto, že jsem přestal být nervózní z toho, jak to mezi náma je. Ale pak to najednou zase přišlo. Pochybnosti - naprosto jsem nechápal, co je to mezi námi za vztah, když je naprosto jasné, že ho mám rád víc než kamaráda, ale nic víc s ním nechci? Nebo přesněji řečeno, jaký já sám mám k němu vztah. Nedokázal jsem to pojmenovat. Začalo mi z toho trochu šplouchat na maják. Hádejte, co jsem udělal, když jsem se tak potácel v tom, jestli ho mám rád a jestli on má mě vůbec rád atd.?
Odstřihl jsem si ho ze života. Nepsal jsem si s ním, dělal jsem, že mě vůbec nezajímá. ...
(Klidně mi řekněte, že jsem píčus, však je to pravda.)
A co dělal on? Po právu na mě kašlal. Ale... Ještě tak 2-3 roky poté mi vždycky psal novoroční smsku přesně v 00:01, která zněla "Anetko, happy new year :-*", což možná (ale třeba taky né) zní tak, že tím oslovením si musel dát tu práci a vyťukat mé jméno, místo aby napsal jednu univerzální smsku, kterou by rozeslal všem nedůležitým kontaktům v mobilu. Jako vždycky byl lepší člověk než já.

Byl jsem rád, že se náš vztah nikdy nevyvinul, ale zároveň jsem věděl, že to byl jediný člověk v mém životě, se kterým jsme se smáli stejným kravinám, se kterým jsme měli podobný názory, i když i spoustu rozdílných. Kdyby tam nebylo jakési podivné ale, tak bych s ním opravdu chtěl chodit. No, ještě že tam to ale bylo! Ale než řeknu, co už je vám jasný, tak musím dodat toto: Od začátku to byl můj dobrý kamarád. Od samýho začátku se zajímal. Psávali jsme si přes ICQ, měli stejné plány a sny, na většinu věcí podobné názory, pořád jsme se spolu něčemu smáli, tropili pubertální kraviny. I když s přestávkama, vždycky jsme se k sobě nějak vrátili. Povídali jsme si online i 6 hodin v kuse a shodli jsme se na tom, že to se nám s nikým ještě nestalo.
Byl jsem teenager a myslel jsem, že potkám spoustu takových  lidí. Nenapadlo mě, že by tohle mohlo být naposledy. Ne že bych se s tím konkrétním člověkem teď chtěl spojit a být s ním kámoš, to ne. Už jsme někde jinde. Ale došlo mi, že nemůžu najít k sobě někoho, kdo by byl taky takový, ale neviděl měl jako holku. Protože takový typ člověka by mi prostě vyhovoval, tohle by pro mě asi bylo ono.

A to je jeden z důvodů, proč si nedokážu představit, že pro mě existuje možnost být s někým, kdo by šel životně stejným směrem, s kým bysme se měli navzájem rádi jako partneři, kteří si rozumí a snad se i fyzicky přitahují. Protože je tu ten můj handicap, že nejsem to, jako co vypadám.

Oliver se před pár lety už konečně našel. Je samozřejmě gay. Úplně si dovedu představit, jak s tím tehdy na střední bojoval, jak strašně nechtěl být na kluky, protože by to znamenalo společenskou sebevraždu (před pár lety to nebylo jako dneska). A když pak potkal holku, co mu asi v mnohém připomínala to, co na byl orientován, tak ho to mohlo trochu zmást v tom, kým vlastně je.

Život každýho z nás je něčím zvláštní. Možná nic není náhoda. Ale fakt by mě zajímalo, jestli ten můj je určen pro deprivaci v téhle oblasti. A proč vlastně. A co konkrétního mě to má naučit.

úterý 3. října 2017

Hudební okénko II.: "There I Said It", Adam Lambert

Před dávnou dobou jsem avizoval pravidelné hudební okénko, ale pak jsem se na to lehce vyprdnul. Tak to napravuju a tady máte pokračování. (Ten slíbený článek o dětství a dospívání ale pořád platí - bude!)

V této hudební vsuvce se na rozdíl od té první, kdy jsem psal o Annie Lennox a svém dětství, vrátím jen o pár let zpět. O pouhé dva roky vlastně. Ale zdají se mi jako čtyři. Tehdy jsem fakt nevěděl, co a kdo jsem. Ale tahle píseň, respektive její text ke mně promlouval neskutečným způsobem, přestože vůbec není o někom, kdo je trans. Bylo to v létě 2015, kdy jsem se učil na státnice a tak nějak jsem se smiřoval s tím, že budu asi lesba, ale pořád tam bylo jakési ale.

Zpívá se v ní doslova:

Tak jsem vám to řekl
A už se vám nebudu znovu omlouvat
Protože jsem dospělej chlap
A znovu už žít nebudu
A jsem znechucenej z toho, že žiju ve stínu

Něco vám řeknu
To, co mi dáváte, je dvousečný meč
A já nevidím pravdu v životě
Kdy se musíme schovávat za zdí strachu
Ale vy to nevidíte
Ten sen, kterému věříte, je šílený
A k čemu je předstírání?
Nechme kouř a zrcadla zmizet


Jasně že to není žádná poezie. Je to už prostě už moje hymna, která mě tak trochu navedla na cestu k tomu, že bych mohl cejtit jako kluk. Když mě to při jejím poslechu prvně napadlo (ne že by to bylo úplně poprvé), strašně jsem se vyděsil. A zbytek už asi znáte...

Zpívá to jeden pro mě neskutečně vnitřně i navenek krásnej člověk. Vždycky jsem ho obdivoval jako umělce, ale poslední dva roky ho teda miluju úplně se vším všudy. Ta písnička je neznámá, stejně jako její interpret. Vůbec není o mým problému, protože ji zpívá cis gay muž, ale já se s ní strašně moc ztotožňuju. Interpretuju si ji z perspektivy trans kluka a prostě to pro mě nemá chybu.
A je pro mě tak boží, že ji asi nacoveruju, jen tak pro sebe.

Tady ji máte, kochejte se, pokud je to váš šálek. Písnička začíná v 1:30 (ale předtím jsou srandovní kecy, pokud máte zájem :D):



P.S. Strašně mě rozptyluje, jak mu tam mezi ňadry plandá ten řetízek. Sorry, musel jsem to říct.