sobota 23. září 2017

Síla pocitu vděčnosti a života v současnosti

Chci se své hrstce čtenářů omluvit za to, že poslední dobou se tady střídají depresivní, ukňourané články s pozitivními ubleknutími. Je to jako na houpačce, jako byl poslední dobou můj život.

Snažím se zachránit poslední část tohoto roku.

Kromě pár věcí, co se mi letos povedly, jsem jich dost i podělal, zejména v oblasti vztahů mimo rodinu (naopak ty rodinné polední dobou urovnávám, až mě to samotného udivuje). Jak známo, když se cítím duševně blbě, nehrnu se mezi lidi, u kterých si to nechci podělat. Čímž si to ale stejně podělám, protože pak to vypadá, že se nezajímám a že na ně kašlu.
Za to se stydím asi nejvíc, pokud jde o dnešní rok.

Teď se snažím. Urputně. Snažím se snažit se. Stojí to strašnou spoustu vůle. Motivace je teď to, že hanba mě líská. Hanba za to, že seru nejen na sebe samého, ale na ostatní lidi. Ani sobě, ani ostatním nejsem nijak prospěšnej, jenom beru, ale nic nedávám. (Že kašlu na sebe, to si nějak odpustím, ale pokud jde o ostatní lidi, dost věcí se může pokazit, protože ti maj plný právo se na mě vyprdnout, protože jsem jim naprosto k ničemu.)

Pořád si opakuju, za co mám být vděčnej a snažím se ukotvit svou pozornost do současnýho okamžiku a nežít ani v minulosti, ani v budoucnosti. Je fuška pořád se na to soustředit a nesklouzávat do zaběhnutých kolejí, kdy se nechávám vláčet emocemi. Ale funguje to, když tomu to duševní úsilí věnuju.






Pokud jde o tenhle blog... 
Napíšu několikadílný článek o tom, jak jsem si v jemných náznacích během dětství a dospívání uvědomoval, že jsem trans. Takový sondy do něčího dospívání lidi podle mě baví, protože je to trošku bulvár. A co si budeme povídat, v každým z nás je kousek Kelišové, ne? A taky tam bude dost zmínek o popkultuře z pozdních devadesátek a přelomu tisíciletí.
Jako omluvu za svou trapnost nabízím čtenářstvu, že jim ukážu, jaký pako jsem v dětství byl, bude to dostatečná kompenzace?


pátek 15. září 2017

O mládí, knížkách a tak dále (prostě mišmaš)

Prožívám poněkud intenzivní období. Tedy ne navenek. Vevnitř. Transformační.

Když jsem si myslel, že jsem žena, dokázal jsem být šťastný mnohem častěji než za poslední, řekněme, dva tři roky. Protože jsem se upínal na budoucnost. Věřil jsem, že vše, co mi vnitřně chybí k ženě, se prostě časem samo doplní, a já se stanu holkou i uvnitř a budu žít šťastnej život.