neděle 30. července 2017

Update ze života neviditelnýho kluka

(Pozn.: je to dlouhý článek, se omlouvám.)

Poustevnictví jsem pověsil na hřebík. A to bych to nebyl já, abych si nedal nějakou léčbu šokem.
Tak jsem jel na šestidenní hudební kurz do hor s partou lidí, který jsem v životě neviděl. To jsem celej já. 
Měl jsem tam po pár dnech chvíli dysforii (už chápu, proč se říká, že třetí den je kritický), ale i když jsem nic neřekl (jak bych mohl, nedokážu si to představit), tak se to pak zlepšilo a uvědomil jsem si, že mě berou tak, jak jsem, a vůbec vlastně není důležité, že vypadám jako holka a všichni mě tak berou. Protože je hlavní, že mě berou jako individualitu a kdo to nedokáže (jeden zkurvený šovinista si mě tam bohužel "vyhlídl," asi i kvůli tomu mi chvíli bylo blbě), tak s tím se prostě odmítnu bavit.
Stal se tam také jeden zásadní moment v mé hlavě, ještě před tím dysforickým záchvatečkem. Dali mě na pokoj s jednou strašně fajn slečnou, nejvíc boží a sympatickou. Kdybych byl cis, tak by se mi to nestalo. A kdybych byl cis, tak bych si vůbec k ženám hledal cestu těžko. Nejdřív bych je musel přesvědčit, že jim ode mě žádný nebezpečí nehrozí atd. Což je paradox, protože to, co hledám u ženských, je bezpečí a empatie. Chlapi se s ní moc nepředají. 
(Já vím, že jsem říkal, že si s ženama moc nerozumím, ale na druhou stranu také víte, že nejsem nějak vodvařenej z chlapskýho světa. Netoužím chodit na pánské hajzlíky, i když se cítím jako muž. I když někdy to dělám z praktických důvodů, ale jen když vím, že tam nikdo není.)
Další věc, kterou jsem během toho svýho několikadenního výletu udělal, bylo, že jsem své nové kolegy požádal, jestli by mi neříkali tím neutrálním jménem (samozřejmě jsem jim to takhle neřekl, haha), co jsem vám o něm vyprávěl. Mimochodem, to nové jméno, co mi vymyslela máma, je André, což je fajn, protože oficiální ženská varianta má jen o jedno e na konci navíc, takže je tu naděje, že by mi to dovolili. Jsem rád, že to začíná na stejný písmeno jako moje občankový jméno. Ale zní mi to moc aristokraticky, takže mi doma říkají Andy (vyslovuje se s e na začátku). Nebo Anďa (to už se vyslovuje s a na začátku, jelikož je to zprasená česká varianta, kterou jsem však autorizoval). Anebo Anďák, což zní obskurně jako Aneťák - a proto se mi to líbí.
Ty nové lidi jsem požádal, ať mi říkají Andy, že mi tak říkají všichni, což je lež, ale nějak jsem to musel zakamuflovat. Sice to pak vyslovovali s a na začátku, takže jsem si občas připadal jako pás velehor v Chile, ale to už je fuk, tak jsem je neopravoval. Malý krok pro lidstvo, velký pro člověka.

Jinak pokud vás to zajímá, což je velká osobní odbočka, to hudební soustředění naprosto předčilo má očekávání. Došlo mi, jak moc hudba lidi spojuje a jak důležitá součást mýho života to je a že jsem byl blbec, když jsem se jí občas vůbec nevěnoval. A že bych měl ještě víc. Byl jsem strašně šťastnej, šťastnej takovým tím způsobem "žiju teď a tady", což už jsem zatraceně dlouho nebyl. Naposled to bylo, když jsem byl poprvé na Transparentu a povídal jsem si potom v hospodě s lidma, co jsou jako já.

čtvrtek 20. července 2017

Hledání absolutna

...aneb příspěvek, který moc nesouvisí s hlavním tématem tohoto blogu, i když trochu jo.

Každej máme strachy a frustrace ohledně toho, kdo jsme. S mnohými z nich se musíme smířit, protože nejdou vyřešit. Když se člověk nachází v blbém rozpoložení, tak to na něj samozřejmě dopadá víc a musí se víc snažit. Ale mít frustrace je, řekl bych, naprosto normální stav.

Osobně se musím ještě mířit s hromadou věcí. Mám na vybranou ze dvou věcí, z nichž každá znamená jednu dost blbou věc. Buď budu mít tohle, anebo tamto, ale rozhodně ne obojí. Tak to prostě v životě chodí. Že jsem se nějak rozhodl, tak to neznamená, že je všechno super. Musím se se vším prostě smířit. A stejně bych se cítil, kdybych se rozhodl pro tu druhou možnost, to vím jistě.
Nic se nestane automaticky, vyžaduje to vůli a chce to čas. Člověk se prostě musí naučit smiřovat se, jinak se naprosto zblázní.

Hrozně rád bych chtěl mít v životě nějakou krásnou jistotu. Občas mám pocit, že bez toho nemůžu být v klidu. Prostě něco mít.
V každé etapě života to pro mě bylo něco jiného. To něco, co bych chtěl mít. Někdy to bylo hmatatelné, někdy vůbec.
Ale s takovým přístupem jsem nikdy nedostal (a nedostávám) nic.
Tolik jsem toužil a toužím (i když vím, že je to nemoudré) něco mít, něco vlastního, něco jistého. Absolutního. Absolutní jistotu něčeho...
S tímto přístupem jsem se však stal pouhým pozorovatelem života. A jak jsem tak zoufale toužil něco opravdu mít, tak mi akorát všechno proklouzlo mezi prsty.

Absolutní jistoty neexistují. Občas se zdá, že ano, ale určitě je to klam. Nikdo ji nemá, nikdo ji proto nikomu nemůže závidět.

Ale zajímalo by mě, jestli všichni mají tak akutní potřebu něčeho absolutního. Jestli někdo zažívá tak hlubokou a otupující frustraci z toho, že nic absolutního nemůže mít.

Čas ubíhá. Tělo stárne. Máme lidi, které máme rádi, které potřebujeme, ale ti tu s námi nemůžou být navždy. Když máme štěstí, tak kromě rodiny a pokrevných příbuzných najdeme lidi tam někde venku, se kterýma to prostě bude ono. Ale co až oni odejdou? Co když odejdou dřív, než já? Co když budu chtít odejít a já je nechám jít, protože to pro ně tak bude lepší? Co potom? Co když odejdou příliš brzo?
Jednou přijde stáří. Kdy už člověk nebude mít pocit, že má na všechno dost času. Jak se to dá zvládnout? Ten pocit? J
Do jisté doby, kdy je něco na začátku, tak je to krásný. Jak to se to vyvíjí, jak se to zelená. Ale tak se to přehoupne a ty už víš, že i když je to teď fajn, tak vlastně bude jen hůř. Co potom, čeho se chytit?
Není čeho.
Nemáme nic, kromě přítomného okamžiku. To je jediné, co můžeme opravdu mít a co by pro nás mělo mít tu stejnou funkci jako to absolutno. Něco jako kotva.

Přítomný okamžik je to jediné, co opravdu můžeme mít, protože jen díky jeho uchopení zajistíme, aby nám všechno to málo, co můžeme mít, neproklouzávalo mezi prsty, ale abychom z toho alespoň něco měli.
Je to paradox. Protože i přesto, že je to ta jediná věc, kterou na světě můžeme mít, tak ve výsledku nemáme vlastně zase nic. Protože co je vlastně ten přítomný okamžik? To je něco jako zrnko písku. Když nám dává smysl jako celek, tak ho ale nedokážeme uchopit. Můžeme ho jenom vědomě prožít.

Takže to jediné, co mít můžeme, vlastně doopravdy mít nemůžeme.

Musím se ještě hodně učit, pochopit to, co spousta lidí má tak nějak v sobě.

Kdysi byla moje jistota to, že se všechno změní a já budu "normální" holka jako všechny ostatní. To kdysi bývalo moje absolutno, moje kotva.
V posledních dvou letech jsem ztratil víru v průběh života, který jsem měl, když jsem věřil, že se všechno samo srovná. Věřím ale, že když si budu víc a víc zařizovat život a svou cestu tak, jak by se mi to líbilo, překonávat svý hranice a tak dále, tak to bude zase v pohodě. Relativně. Protože absolutno neexistuje.

A taky, napadá mě, kotva tě někdy táhne ke dnu, když zrovna nechceš.

sobota 15. července 2017

Končím s poustevnictvím!

Tak jste si to přečetli. Asi vás to nezajímá a kdo mě osobně nezná, tak to asi neví, ale několik měsíců jsem byl raději poustevník (nejen) z důvodů uvedených v předešlém článku. Prostě jsem se až na výjimky lidem vyhýbal, paradoxně hlavně těm, před kterými nechci vypadat jako dýčus, protože jsou pro mě důležití.

Nebaví mě to už, protože zdání klame - kontakt s lidma mě nabíjí (sám jsem z toho překvapenej). Ale - důležitá informace - vybíjí mě v situaci, kdy vím, že jsem ten den neudělal nic, co by mě nějak posunulo v mých ambicích a tak. Chápete, co tím chci říct? Úplně nesnáším, když jdu třeba večer někam, ale vím, že jsem toho za den neudělal dost, nebo jsem vynechal něco důležitého. Pak si to vůbec neužiju.

Navíc - život je až moc krátkej.

Rozhodl jsem se prostě víc vědoměji/důsledněji smiřovat se svou genderovou situací (třeba že bych se konečně nechal po X měsících váhání ostříhat *facepalm*) a prostě žít život, jakej jsem chtěl.
Depky neodejdou, ale kromě toho, že celý dny dělám práci za směšný peníze a hlavní zaměstnavatel se mnou slušně vyjebává a dělá mu problém se omluvit, když něco posere, tak jsem se rozhodl, že je na čase KONEČNĚ A DOOPRAVDY dělat s větší vážností i něco mimo to, z čeho mám sice peníze, ale nijak mě to nenaplňuje.
Prostě mít nějakej cíl, byť šílenej. Protože já sám jsem šílenej.
Protože jen tak mě to tu na světě bude bavit.
Dělat něco šílenýho a překonávat hranice, chtít něco, co nemůžu lehce mít, něco skoro nedostupného. To je prostě motivující, i když se to na první pohled může zdát naopak.

Co to znamená? Že si budu muset udělat časovej harmonogram (to mi jde) a striktně ho dodržovat (to už mi tak nejde), jinak se nevyspím.

A taky se omlouvám těm, kteří mi psali mail, že jsem dosud neodepsal! Moc mě to potěšilo a po večerech si to furt čtu, ale už jsem neměl sílu odepsat, protože píšu v práci celej den. Odepíšu hnedle, jak to bude možné!