čtvrtek 27. dubna 2017

Navrhněte téma

Minule jsem avizoval článek na pokračování, který jsem už měl jednou napsaný, ale můj pičítač (neni překlep) nesnesl jeho úžasnolepost, tak mi ho sežral. Ale ještě se mi do něj znovu nechce.

Přesto vím, že potřebuju psát, páč potřebuju o všem komunikovat. A to jde jen touto formou, protože číst umí každej. Když načmárám nějakou mazanici, tak to nikoho zajímat nebude. A to ani nemluvím o tom, jak těžký je vyjadřovat se hudbou (což se zatím ještě učím, takže by to stálo za... fekální metaforu).

Poslední dobou se mi nedaří napsat něco kloudného, protože se zmítám mezi dysforií a stavem jefukjakvypadám.  Snažím se z toho vypsat, což mě poměrně štve, protože pak mi o volném čase nezbývá čas na nic užitečného a máme tu zase stagnaci - a tu já nechci, protože chci být v životě přece úspěšnej a plavat v milionech jako strýček Skrblík, že jo. V depresích mi pomáhají slova a ZATÍM nemůžu přejít na jinou formu "arteterapie," protože je pro mě důležité, abych se vyjadřoval naprosto konkrétně. Jenomže to, co z toho vznikne... Je prostě slovní průjem. Když to vyjde ven, nemá to tvar. Nedá se to publikovat, je to jen pro moje osobní ujasnění myšlenek. Takže ani ta komunikace nemůže probíhat. Trvá to už pár týdnů - je to učiněná běhavka! Nemám pak čas na nic kloudnýho. Lepší by byla slovní zácpa.

Když mi napíšete konkrétní téma, o čem bych měl psát (třeba do komentářů), tak se nad tím zamyslím. Napište mi, o čem byste chtěli, abych napsal článek.
A přestanu používat fekální metafory.

pondělí 24. dubna 2017

Jak jsem na to přišel

 Jak se z divné holky stal divný kluk

Plánuju článek na pokračování, kde se budu ohlížet do svého dětství, kde začínám vidět nuance naznačující, že jsem to, co ze mě nakonec vyrostlo. Už jsem ho měl napsaný, ale můj laptop škytl a Word s článkem zmizel neznámo kam. Je těžké dokopat se udělat to znova, ale věřme, že napodruhé to půjde líp.

Teď potřebuju napsat článek, kde budu obhajovat to, jak jsem divnej.

V dětství se totiž na povrchu vůbec nezdálo, že bych měla být něco jiného než holka. Až na moje niterné pocity. Jinak mi dívčí svět vůbec nevadil.
Bude to znít maximálně divně, ale ženský svět mi do jisté míry vyhovuje. Akorát je pro mě problém v něm fungovat jako jedna z žen. A tím nechci říct, že bych se tam jako kluk (co si ho s klukem ale nikdo nesplete) chtěl infiltrovat a nějak tam ty ženy otravovat a načumovat do věcí, do kterých bych neměl (i když vím, jaký je to mít PMS). To bych si v životě nedovolil. (A navíc - pravděpodobně na ženy nejsem, ač si myslím, že jsou mnohem hezčí než muži.)

středa 19. dubna 2017

Annie Lennox, "Why"

Tímto článkem bych chtě otevřít pravidelné hudební okénko, které se bude týkat ani ne tak hudby samotné, jako spíše její souvislosti s mým životem. Hudba má v mým životě velký místo a proto ani tady nesmí chybět, poněvadž když zrovna nespím, neobtěžuju svůj mozek prací nebo se nedeptám tím, že si nemůžu vypěstovat strniště, tak trénuju na kytaru, jsem na youtube a čumím na různý videa z koncertů nebo na videoklipy, mučím svůj mozek tím, že se snažím zapamatovat předznamenání stupnic, zkouším nějaký hudební PC programy nebo jakkoliv jinak něco patlám s hudbou (a ne, nejsem žádný child prodigy, začal jsem s tím sám od sebe, když už jsem byl téměř dospělej dacan).

Upozorňuji vás ale, že nejsem žádný undergrounďák.


První (a snad ne poslední) díl tohoto hudebního okénka otevírám jedním z videoklipů, které jsem viděl ještě jako dítě mladší 5 let. Moji rodiče mi totiž na VHS s Večerníčkama nahráli i nějaké hudební videoklipy, z nichž mnohé pro mě byly naprosto zásadní.
Jako třeba Why od Annie Lennox.



Pamatuji si, jak jsem se na to koukal pořád dokola a byl jsem fascinován tou androgynní osobou, která sedí před zrcadlem. Pamatuji si, že jsem se ptal mámy, jestli je to holka nebo kluk. Myslel jsem, že je to kluk.
Dodnes se nemůžu zbavit pocitu, že ač je to žena, tak to působí, jako kdyby se za ženu převlékala. Proste drag.
Už v tom mladém věku, kdy jsem to poprvé viděl, to na mě moc zapůsobilo. 

A teď, o více než 20 let později, si konečně uvědomuju, že je to vlastně něco jako já. Prostě jen osoba  v těle ženy, která se převlíká za ženu. Nikdy jsem se necítil doopravdy žensky, i když se mi občas, když už jsem byl starší a pubertu měl za sebou, líbilo být v něčem typicky ženském. Pocit ženskosti jsem ale nikdy nezažil. Ač mám ženskou anatomii, vždycky jsem si připadal jako chlapec, co se převléká za ženu. Tak jako kdysi mladíci ztvárňující ženské postavy v divadelních hrách. Tak jsem se cítil celý život. A zejména v tom mladém věku, kdy jsem byl doslova posedlý divadlem. Celej svět pro mě byl takové divadlo v kostýmech.

A teď se mi to zase vrací. A není to zas tak špatný.