čtvrtek 14. prosince 2017

Kvůli čemu zanikne naše civilizace

Včera jsem sesmolil článek, kterej vůbec nesouvisí s tématem blogu. Ale z nějakýho důvodu ho prostě musím publikovat.... A možná ho vymažu, nevím.


Kvůli čemu zanikne naše civilizace

Upřímně - vždycky jsem si myslel, že starší lidi přehánějí. No, ano, přehánějí. Ale v něčem mají pravdu. Naše generace si ničeho neváží. A co hůř, nejen naše generace, ale i generace před námi.
Jak to souvisí s mým blogem? Nijak. Souvisí to ale se mnou, protože jsem si konečně na vlastní kůži uvědomil, jak závažný to je. A zároveň asi pochopíte to moje stěžování, co se tady na blogu objevilo tolikrát, že vás to asi otravuje - že mě nebaví moje práce a že si strašně přeju něco tvůrčího. Že jsem po tom úplně hladovej.

Řeknu vám, jak je to u mě v práci. Jsem freelancer, ale nejvíc spolupracuju s jednou firmou, protože ještě nejsem zavedenej ve svým oboru a konkurence je veliká. Nezavedení profesionálové (ale nejen ti - někdy i dlouholetí) bojují na trhu tím, že si určují co nejnižší ceny. Podobnou politiku vyznává i ta firma, pro kterou pracuju. Na zakázkách, co mi zadají oni, jsem momentálně závislý.
Ta práce u této firmy má svoje výhody:
- můžu si určit, kdy budu pracovat,
- můžu pracovat odkudkoliv, i když s určitým omezením, protože někdy do firmy občas docházím.

A takto to chodí v té firmě:
Jsem součástí týmu, který vypracovává produkty, které si klienti objednají. Ten tým není asi ale žádný dream team, protože ač s nimi interně spolupracuji cca 7 měsíců, tak občas kontroluji kvalitu toho, co vytvořili další členové týmu. I ti, co jsou lépe placení než já. A jsou tam déle než já.
Pokud se ptáte na plat, tak se cítím vykořisťován, to ale nebudu rozvádět, protože bych se musel hanbou propadnout.
Záhy jsem zjistil, že šéfovi nezáleží na kvalitě. Externím kolegům za práci nezaplatí, dokud ho neurgují, prostě čeká. Prý je to tak normální, tak prý funguje obchod. Když mi zadá nějaký urgentní projekt, tak mi říká - "Moc se s tím nemaž, máš na to 2 hodiny, pak se to musí hned odevzdat. To je jedno, že to bude nekvalitní, nám zaplatili, tak nás to víc nemusí zajímat. Pokud se jim to nebude zdát, tak to pošlou zpátky a my to opravíme, ale teď to hlavně rychle udělej," nebo "Zaplatili nám jeden (díl zakázky) navíc, ale nedodali nám ho ke zpracování, nebudeme jim to připomínat, to je jejich problém," nebo když mám rozpracovaný projekt "Teď ten projekt nech, dodělá ho někdo jinej. Teď tady máme něco urgentnějšího, to připadne tobě."
Práce, co vytvářím jako součást týmu, nemá žádnou hodnotu. Musím pracovat rychle a na kvalitě se to odráží. Často jsem i omezený jinými věcmi důležitými pro práci, které firma neposkytne, a je jim to jedno, i když jim otevřeně říkám, že ta práce nebude tak kvalitní. Pro ně je důležité, že za to dostali zaplaceno a když se zákazník neozve, že je to sračka a nebude se dožadovat nápravy, tak ten výsledný produkt sračkou, za kterou zákazník zaplatil, i zůstane.
Pokud jde  tedy o mě, tak přecházím od projektu k projektu, často mi říkají, ať to udělám rychle a že to nemusí být tak kvalitní, jak bych to býval udělal. Jedu jako stroj. Začínám být zvláštním způsobem unavenej, vyšťavenej. Dochází mi psychická páry, což se možná odráží i na zdraví, protože za posledních pár týdnů už jsem několikrát ležel v horečkách. A už to začíná být znát i na mojí práci. Asi takový pracovní režim a duševní únava z něj trochu i přispěla k tomu, že mi tento rok nebylo moc dobře (všechno nemůže pramenit z toho, že jsem trans*).

Můj problém je, že i když tato práce znamená výhody pro mě a ty potenciální vedlejší aktivity (extrémní časová flexibilita), kterým bych se chtěl věnovat... Tak této skvělé příležitosti nedokážu využít. Mám problémy s disciplínou, protože když skončím s prací, tak jsem tak duševně vyžvejknutej, že se už nedokážu na nic soustředit, na nic tvůrčího už vůbec. Ani na žádnou pasivní činnost - čtení, filmy, hudba. NIC. Nic z toho mi nedělá radost a nedokážu se na to soustředit.

Zase po roce je čas na další změnu.
Ale jakou?  Pomůže mi, když nechám své profese (aspoň na čas, protože je to jistý zdroj peněz), kde musím používat mozek a jít na směny někam do továrny? Pracovat rukama... pro změnu? Nevím. Možná že vyměnit psychickou unavenost za tu fyzickou není dobrej nápad.
Asi stokrát jsem říkal, že bych raději něco ryze tvůrčího. Když mluvím o něčem tvůrčím, tak se neomezuju na jeden obor. U mě je to spíš směs různých oborů. Asi už to ke mně patří - na školách jsem vystudoval docela nesourodé obory, jiným se věnuju (nebo bych spíš chtěl, kdybych byl disciplinovanější, a to málo se už asi nepočítá).
Teď ale něco vymyslet...

Jsem pesimista, to mě taky brzdí.

Hele a taky, ač to nerad přiznávám, nejsem vlk samotář. Celý život jsem si myslel, že jsem introvert a že potřebuju samotu, ale asi je to právě naopak. Jednou o tom napíšu článek, ale asi to vypadá, že ty moje stavy, kdy jsem nedokázal být mezi lidma, když jsem byl mladší, souvisely s tím, že jsem trans. Že jsem se necítil dobře ve vlastní kůži kvůli sobě a nechtěl jsem v takovém stavu být mezi lidma. Teď jsem se trochu uvolnil a zvykl si a začal sebe vnímat jako kluka, začal pojmenovávat svý pocity, tak je to z tohoto hlediska lepší. Díky tomu jsem přišel na to, že kontakt s lidma mě nabíjí a dodává mi energii a motivaci (a tu asi potřebuju nejvíc). Jistě potřebuju být občas sám, ale asi by mi to víc vyhovovalo "s někým."

Co ještě nerad přiznávám je to, že i když jsem se snažil být samostatnej individualista, tak asi nastala životní etapa, kdy by bylo třeba nějak si nechat pomoct. A nechat se v něčem podepřít. A možná i aspoň na čas naskočit do nějakýho rozjetýho vlaku.
Jenomže bych si přál najít někoho, kdo by byl "hodně naladěnej" (to je další obrat hrůzy, já vím) na stejnou vlnu, protože bych se cítil asi trochu utlačovanej, kdybych si nemohl dělat na těch svých různých nápadech a projektech, kterých mám plnou krabici, plnej počítač, plný poznámky v mobilu, plnej diář a plnej starej noční stolek, na kterej jsem si je propiskou psal. Nejlepší by pro mě bylo, kdybych si našel/vytvořil takovou rodinu, kde by na těch mých "blbostech" pracovali se mnou. Nebo na nějakých svých, na kterých bych jim pomáhal pracovat já. Nebo obojí. A na něčem samostatně, na něčem společně.
Vždycky jsem si říkal, že lidi (rodina nebo partneři), co třeba chodí do stejné práce nebo spolu mají firmu, jsou blázni. Že to musí bejt na palici. Celej den s rodinou - doma i v práci! Teď mi dochází, že to ale má svoje výhody. A asi takový výhody, který by pro mě osobně převážily ty nevýhody, co bych musel skousnout.
Na druhou stranu se mi hrozně zamlouvá idea rodin, kde má každej svou vlastní část domu. Že si nemají příležitost lézt si na nervy, protože jsou rádi, že se sejdou někde ve společné místnosti, do které to nemají daleko.
Takže asi je to tak - asi nejsem takovej individualista. Asi potřebuju být s někým. Asi pro mě neplatí, že úplně každý člověk je ostrov. Všichni lidé asi ne.
Ale ten někdo, s kým bych byl souostroví, asi není na obzoru. Možná se nejdřív musím naučit žít sám, a to bez komplikací a s motivací? Protože přes všechny snahy to asi neumím...

...
A teď k tomu, co bylo avizované na začátku a v názvu článku. Jestli každá firma pracuje tak, jako ta, se kterou spolupracuju, tak se řítíme do záhuby. A rychle. Je jim úplně fuk, že práce, kterou dodají zákazníků, nestojí ani za starou bačkoru, hlavní je, že nám zaplatili. Pokud se neozvou a nechají se přechcat, tak dobře pro nás. O to jde. Za co nejmenší náklady odevzdat nekvalitní práci, ale hlavně abychom za to dostali zaplaceno - to je hlavní.

V nedaleký budoucnosti to asi bude vypadat tak, že všichni sice budeme mít neskutečnej balík v kryptoměně, ale na světě nebude existovat nic kvalitního, do čeho bychom ty peníze investovali a co by za ty peníze fakt stálo.

Proto se musím vzchopit a donutit se "pracovat" i mimo pracovní dobu.
Na něčem hezkým. Najít někoho, kdo by chtěl na něčem pracovat taky. Samotnýho mě to dost nebaví.
Uf, to bude makačka. Nevím, jak začít. Umím udělat impulzivní rozhodnutí, ze dne na den udělat radikální změnu.  Jde mi to mnohem lépe než začít s věcma, které mám v plánu už léta a pořád je odkládám. S těma se mi začíná nejhůř. Už deset let nevím, jak začít soustavně pracovat. Protože o ničem jiným to není - jen o soustavné práci. A už nic neodkládat, protože pak už může být opravdu pozdě.
(Kolikrát v životě jsem si tohle říkal?)
Tak se mějte a kdybych do Vánoc nic nenapsal, tak přeju krásné svátky i zbytek roku. A kdybych nic nenapsal ani do Nového roku, tak šťastný vstup 2018.
Anďák


sobota 9. prosince 2017

Co se mi poslední rok honilo hlavou

Luxusní téma. Jestli jste citlivé povahy, tak raději nečtěte dál.
Řeknu vám přesně, co se mi honilo hlavou téměř každý den roku 2017. Ráno mi to bralo sílu k tomu, abych vstal. Večer jsem kvůli tomu nemohl usnout. Když jsem v pracovní den skončil s prací a povinnostmi, tak místo toho, abych dělal něco, co mě baví (a jen nepracoval na věcech, co nevytvářejí žádné hodnoty), tak se to vrátilo a  nemohl jsem s ničím začít. Pořád jsem to potřeboval řešit, i když jsem řešení žádného z těchto problémů nenašel. Strávil jsem s těmito myšlenkami veškerý čas, kdy jsem nepracoval. Měl jsem strach chodit mezi lidi. Moje práce mě ale nebaví, proto bych potřeboval o volnu pracovat ještě na něčem jiném, abych z toho životě něco vůbec měl a snad za čas mohl přesedlat na něco lepšího.
Teď ty stavy zažívám druhý den v menší verzi... Protože PMS.

čtvrtek 23. listopadu 2017

Počkej si, počkej si...

Mám teď chvíli klid. Nevím, na jak dlouho, tak si toho hodně vážím.
Nic zvláštního jsem neudělal, žádná epifanie neproběhla, jen mi bylo předtím strašně špatně tak dlouho, že už to prostě nebylo k zvládnutí. Nezvládal jsem své emoce. Snažil jsem se o to vůlí, což trochu pomohlo, ale úplně se toho zbavit nešlo. Nebo já jsem to tedy nedokázal.

Tento rok mi tyhle stavy dost znepříjemňovaly. Nechci říct, že mi ho zničily, i když to bude asi trochu pravda.

Moc bych si přál být takový, jaký jsem býval dřív. Strašně rád jsem se smál, pořád mě napadaly nějaký kraviny, byl jsem velkej srandista, až to některé lidi muselo nasírat, že mi tak málo stačí k tomu, aby mi bylo veselo. Byl jsem v těch dobách občas i hluboce nešťastný a zmatený, ale věřil jsem, že se to vyřeší, že z toho vyrostu. Tak jsem byl veselý a házel to za hlavu. Až jsem se dostal před cca 3 lety do stavu, jaký zažívám doteď.

Na druhou stranu... Proč to teď neudělat stejně? Co když to byl správný přístup?
Fajn, tak už teda vím, kdo jsem. Mise splněna. Ale asi to teď hned nevyřeším. Nevím, jaká bude moje cesta dál. Nedozrál jsem do toho, nejsem připravenej. Hlavním zdrojem mého trápení v posledních letech (a v posledním roce dvojnásob) bylo to, že jsem chtěl všechno vědět hned.
Co chci doopravdy udělat? Opravdu chci tohle? Nebude pro mě lepší tohle? Volím dobře? Co když budu nešťastný? Která cesta je pro mě správná?
Uff. Tak tohle ne.
Musím přijmout fakt, že to nemůžu vědět hned. Chci přijmout, že to musí vykrystalizovat.
To ale neznamená, že se musím zastavit a nemůžu žít. Naopak. Chci žít. Konečně. Poprvý v životě. Nechce se mi věřit, že jsem se narodil proto, abych byl furt jen nasranej a frustrovanej.

Když jsem v minulosti věřil, že se to vyřeší, proč tomu nevěřit i teď? Jistě - samo to nezmizí, věřit tomuhle by bylo nerozumné. Ale můžu věřit tomu, že to ve mně uzraje a já se rozhodnu pro to, co opravdu chci já, a nikoliv podle toho, jakýho by mě chtěla společnost. Nemusím k tomu rozhodnutí dojít tak, že budu na pokraji depresí, kdy se po čtyřech doškrábu k doktorovi škemrat o hormony. Můžu tomu snad dojít v klidu a na základě toho rozhodnutí jednat.
To je asi to, co jsem si posledních 10 měsíců nedokázal uvědomit.

Pokud jde o hormony, tak to zatím vypadá, že je spíše nechci, pro což jsem se rozhodl už před časem, ale na druhou stranu moje stavy byly poslední dobou (poslední 3 měsíce) tak nesnesitelné, že jsem si řekl, jestli bych to rozhodnutí neměl změnit, protože by se mi možná fakt ulevilo. Ulevilo by se mi, protože by mě všichni viděli jako chlapa a měl bych klid. Chtěl bych to teda kvůli sobě, nebo kvůli ostatním? Toť otázka, odpověď je právě to, co ve mně musí vyzrát a ještě opravdu nevím, která cesta je pro mě ta správná.

Taky, brát sám sebe jako holku jenom proto, že tak vypadám, a to, co je uvnitř, vidět jako nějakou zvláštnost a deformaci - u toho jsem se přistihl za poslední rok mnohokrát. A je to prasárna. To je to, co mi způsobuje to největší peklo.
(Chtělo by to nějaké vzory. Kde jsou sakra? Je nás tak málo, ach jo.)

Ale jinak se mi za ten skoro rok v Praze staly teda hustý věci. A jakou kliku jsem měl! Přesně před rokem v těchto dnech jsem se rozhodl, že se přestěhuju. A že začnu konečně něco dělat. No a jak se to povedlo?
Haha. Zatímco někdo hledá v Praze bydlení třeba půl roku, já jsem hned do cca 14 dnů našel přesně takový bydlení, jaký jsem chtěl. Tak strašně jsem si to vymodlil, tak šíleně jsem tomu věřil, že se to povedlo. Hned z čerstva jsem si pak naplánoval různý akce, kterých jsem se obával milion let a dodneška nechápu, jak je možný, že jsem se z toho nervově nezhroutil. Bylo to lehčí, než jsem si posledních 10 let myslel. Pokud jde o práci, tak jsem si založil živnost. Pak to chvíli bylo pěkně blbý. Strašně jsem si přál, abych něco našel. A jako zázrakem si mě našla práce ve firmě, která mi dovoluje být pánem svýho času, nijak z ní zatím nebohatnu, ale věřím, že to bude za chvíli lepší.
Ty jo, díky... Vesmíre (asi, protože bůh není).
Jenomže na pozadí těchto událostí jsem se uvnitř hroutil, bortil, rozpadal (říkejte tomu, jak chcete). Jen co jsem překonal ten hrozný pocit viny z toho, že jsem měl takový štěstí a mohl se odstěhovat a žít podle svýho (to už nechci nikdy zažít, vůbec netuším, kde se to bere, vždyť jsem tím nikomu neukřivdil), tak jsem se začal cítit dysforicky jako ještě nikdy v životě. Pak jsem se teda trochu vzchopil a situace se zase trochu zlepšila, ale ne o moc. Zase jsem se nárazově posunul v různých oblastech svý působnosti - to bylo v létě. Ale bylo to se mnou jako na houpačce, jak jste ostatně mohli vidět na tomto blogu.
Tou dobou jsem si na druhou stranu vyříkal spoustu věcí se svou rodinou. Přestali mě dusit kvůli různým věcem a začali věřit, že asi vím, co dělám (a to nemluvím (jen) o tom, že jsem trans) a že se  v těchto věcech asi jen tak nezměním.

Ale jsem rád a strašně moc ze sebe překvapenej, jak jsem se v některých věcech v tomto roce plném protikladů opravdu změnil. Konečně se neposírám strachy z věcí, který mi dřív připadaly nesplnitelné, milionkrát jsem překročil svou komfortní zónu a mám dojem, že už se konečně bojím jen opravdu fatálních věcí.
Vlastně jsem strašně vděčnej za to, že jsem zdravej (a stejně tak moje rodina) a že se můžu rozvíjet ve všem, co bych chtěl. A že jedinej, kdo mi to tenhle rok kazil, jsem byl já sám, protože místo abych soustavně pracoval na něčem hezkým, tak jsem se plácal v depresích a nezvladatelných emocích. A nebyla v tom žádná externí, ehm, mocnost.
Jediné věci, co mě momentálně štvou a nezáleží na mé vůli, je to, že se nemůžu úplně přede všemi vyoutovat a že mi začíná docházet, že by mi asi prospěla top surgery, ale bude asi problém si ji někde zařídit (u nás v ČR je to nesnadné). Taky jsem zjistil, že nemůžu asi nosit binder, protože moje kůže je tak pitomá, že už po 3 nošeních (a to v rozmezí cca 14 dní) to dost nedává, takže teď trávím spoustu času tak, že revitalizuju a mažu se krémama jako o prsaživot (a že jsem se těch krémů už v životě namazal).
A víte co ještě? Strašně mě překvapuje, že i tyto záležitosti, které ještě do budoucna hodlám hodně řešit, mi nezabraňují, abych se teď a tady cítil naprosto OK. Ba skoro bezvadně.
To skoro ani nezní jako já. Nikdy se mi ještě nestalo. Vždycky jsem měl pocit polapení v nějaký pasti, které odeznívalo jen na krátké úseky, které vypadaly jako iluze. Ale teď se mi zdá, že prostě překážky jsou jen o tom, že je člověk musí překonat a že nejsou nic absolutně nezdolnýho. Že nejsou absolutní.
Nevím, jak dlouho mi ten stav vydrží, ale je to docela fajn. Myslím si, že je to možná proto, že jak jsem byl celý život klukem, který se nutil být holkou, tak teď, jak jsem s tím ze dne na den doopravdy přestal bez ohledu na všechno (a hlavně nějaké validace nebo reakcí na mě od ostatních), najednou zažívám pocit, kterej jsem si zakazoval. To je nepopsatelný. Konečně už si nemusím hrát na to, co jsem nikdy nebyl.
Možná jsem na dobrý cestě, možná to zase přejde, to nevím. Budu se snažit.

Když jsem se včera vracel pozdě večer domů z poměrně dost úspěšné session v hudební škole, tak jsem se cítil jako nejšťastnější tvor na světě.
Bez ohledu na to, že mě ještě čeká změna jména (ová musí pryč první!) a boje za to, abych mohl mít plochý hrudník (ono to v ČR není bez hormonů tak lehký, pokud jste to nevěděli) a taky boje s vlastními strachy z takovýho zákroku.
A taky mě čeká spousta práce, kterou jsem letos zanedbal tím, že jsem se deptal.
Mám v životě strašnou kliku, protože když jsem vlastně něco chtěl (a když jsem věděl úplně přesně, co to je), tak jsem to i dostal. Konečně mi to v té rezavé hlavě cinklo.

It gets better. But it gets harder first.
Tak teď ještě zachránit ten zbytek roku, jak jen to půjde.

pondělí 13. listopadu 2017

O coming outech, boyfriend materiálech a jiných radostech

Místo abych pracoval nebo se v něčem hezkém zdokonaloval, tak tady smolím články, který jsou rozpitvaný a kecací a plný kravin z mojí hlavy. Pryč s nima. Tak jsem se rozhodl to osekat. A jsem línej si to po sobě číst, jen to prostě musím publikovat.

1) Už vím, co je můj životní problém nebo úkol nebo prostě něco, v čem mám vyrůst.
Je to prostě to, že se musím naučit být sám sebou, no matter what a bez kompromisů. A i když to bude bolet jak prase. Protože lidi mi daj vyžrat, že jsem chlap, co vypadá jako ženská. Mimochodem mám strašnej, ale fakt strašnej strach, že se zabouchnu do někoho, kdo je na chlapy. Protože pro mě je něco takovýho doslova dysforická situace.
Nechce se mi být poslušnej a nechat se citově ničit. Nesnesu průměrnost, chci v životě to nejlepší, co si dokážu sám zařídit. Nechce se mi očekávat to, že se život jednou rozhodne, že jsem byl dost hodný, takže bych mohl dostat cukříček. Všechny bolesti, co ke mně chodí a co se mi vracejí, jsou tu proto, abych se zocelil. A pak konečně uviděl to všechno, co se mi nabízí.
Prostě jsem se rozhodl, že budu věřit, že se všechno srovná a já si uvědomím, že to, jaký jsem, je pro mě vlastně nejlepší. Je to prostě zkouška toho, jak moc si stojím za svým, za svými rozhodnutími a svými volbami. Že všechno will fall into place. Že když si budu stát za svým a budu nekompromisně svůj, tak se mi ukáže spousta možností, jak žít život přesně takový, jaký bych chtěl.

2) Nechci a nejsem dělanej na vážnej vztah (vážnou známost, jak by řekla moje babča). To souvisí s tím prvním bodem. A navíc si řekněme, jak to fakt je - žádný z mých předchozích vztahů se nedá označit za "vážný", nikdy jsem s nikým nežil a nebyl nucen dělit se o ovladač déle než pár dní v kuse a nemám skutečnou praxi v tom, jak se dělají vážné vztahové kompromisy. A to nejhorší, co na tom je - je mi už 10 měsíců  27 let. A to je prostě katastrofa, jsem naprosto nepoužitelný boyfriend material. (Takže vlastně nejsem boyfriend material).
Přátelé jsou taky důležití, možná i důležitější. Taková ta rodina, co si můžeš vybrat, zvlášť pro nás LGBT. Celej život jsem si trapně myslel, že se furt musím soustředit na to, kde bych našel někoho pro sebe. Víte co? Ať přijdou oni, ať se můj dating pool vynoří, jsem unavenej z hledání a přemítání.
Rád bych jednoduše měl různé vztahy s lidmi. Akorát v takových, které překračují platonickou rovinu, tam jsem se vždycky cítil omezenej a ochuzenej. I když nechci vážnej vztah ještě dlouho, tak bych nerad byl pořád v té beyond-platonic zóně pořád jen ochuzenej. Možná mě o ně okrádá jen moje skepse (a to, že už dlouho nikam nechodím, haha). A zase - možná mě omezují jenom moje myšlenky. Jak člověk stojí na svým místě naprosto nekompromisně, tak toho může dostat asi víc, než když běhá z místa na místo a zkouší, co má dělat, aby konečně měl kliku (jako jsem to dělal např. já, když jsem se snažil být holčička). Zkusím to a budu tomu věřit. Přece není možný, abych se narodil pro to, aby mi z toho jeblo, ne.

3) To, že jsem biologicky žena, je pro mě výhoda v tom, že ač bych chtěl mít mužské genitálie a nemít prsa a mít vousy, tak chci vypadat jako androgyn. Protože to je pro mě ta správná genderová reprezentace. Kdy a jestli se někdy rozhodnu pro hormony, to ukáže čas. Pro co jsem se ale už rozhodl a začal to dělat, jest, že jsem začal zase posilovat, ač tentokrát jinak. Hlavně paže a hrudník (a aby se to tam konkrétně redukovalo, a ne to vypadalo větší).

4) Moje maminka si myslí, že si jednoduše najdu holku a všechno bude v pohodě. Jenomže ono to nejde. Už nejsem vůbec na holky. Ačkoli mě v dávných dobách, kdy jsem se domníval, že jsem lesba, na ženských lákalo hlavně to, že jsem anatomicky stejný jako ženy a že v tý hrůze ženství nebudu sám (jak jsem se vždy cítil s muži). To se dá vysvětlit jedině tak, že můj mozek je prostě jen naprogramovanej homosexuálně. Že prostě chci to stejný. Ale bohužel jsem čím dál větší bukvice. Pomoc. Ač to zní naprosto absurdně, když jsem pro svět žena, tak nevím, jak mám mámě říct, že nejsem na holky. I když z chlapů nejsem taky dvakrát nadšenej, co si budeme povídat. Co když mě pak rodiče přestanou brát jako trans kluka? Co když mě začnou zase brát jako hetero holku? Strašně jim to potřebuju říct, ale nevím jak. Pokud se nestane to, že mě přestanou brát jako kluka, tak se určitě stane to, že se o mě budou víc bát. Protože jim dojde, že moje možnosti jsou mnohem omezenější (než kdybych byl na holky). Byli v klidu, protože se spoléhali, že se mě ujme nějaká zodpovědná holka, která bude mít ve výbavě vlastní brašnu z nářadím (mně ji nedali!) a postará se o mě, protože v očích rodičů jsem nechopnej blb, co je úplně bezradnej a potřebuje, aby se o něj někdo staral (a od té doby, co vědí, že jsem kluk, tak mě považují za ještě neschopnějšího, tsss).
Ach jo, tahle věc ve mně bublá jako v papiňáku, strašně jim to potřebuju říct, ale mám strach a nenapadá mě, jak začít. Co takhle: "Mami, holky jsou fajn, ale nerozumím si s nimi, chlapi se mi sice celý život hnusí, ale víc bych si rozuměl s klukem, jsem prostě na kluky, copak ti to nedošlo, to proto mám ve skříni tolik věcí s třásněma, mohla bys to prosím říct tátovi, přijedu příští víkend, čau." ?
Tohle je ještě horší, než když jsem se musel vyoutovat jako trans.
Víte, možná by se ke mně hodilo spíž značení queersexuál. Protože mně se nelíbí nic, co není queer. A s klukama si rozumím v průměru mnohem víc, tak mám rád queer kluky.

5) Mám schizofrenii ohledně mluvnického rodu. Rozhodl jsem se studovat finštinu - problém vyřešen. Ale ne pro tuto chvíli. Cítím se líp, když o sobě můžu mluvit v mužském rodě. Ale dělá mi to problém. Jsou místa, kde musím přehazovat na ženský rod. V mužském mluvím jen doma a doma se mi tak snaží říkat, i když jim to dělá problém, tak se snaží, za což jsem vděčný, ani neví jak. Píšu si v něm přes net s lidma, co to mají podobně. A pak si píšu s někým, kdo to o mně neví, takže jsem rázem holka. Tak to pořád přehazuju.
A o něco míň než v bodě 4 se čím dál víc chci vyoutovat jako trans všem. Prostě říct "Sorry, Aneta už dlouho není a vlastně nikdy nebyla. Byl jsem to vždy já, nestávám se nikým jiným. Máma mě teď pojmenovala André, konečně chci být sám sebou veřejně a nejen na tajňačku. Hormonální tranzici aktuálně neplánuji. Konec hlášení."
Nedozírné následky. Strašně moc to chci udělat, ale určitě by to mělo až moc zlých následků. Nevidím to vůbec pozitivně. Jak to vidím, tak lidé by to brali jako útok na svoje pohodlí. Byli by naštvaní, že si musí dávat pozor, jakým rodem mi říkají. Jestli existují nějací cis muži, kterým se líbím (nebo líbil předtím, ale už mě dlouho neviděli), tak by to asi nesnesli a bůhví, co by mi řekli. Myslím, že pokud na mě někdo byl někdy fakt zlý, tak to byli chlapi, co jsem se jim asi líbil a holky, co měly bláhovou představu, že je mi co závidět (nebylo nikdy nic, fyi). Po mém coming outu by spousta lidí by vůbec nevěděla, jak se ke mně mají chovat, tak by mě asi začali ignorovat. Takhle to vidím.
(V létě (a teď někdy nedávno zase) mi doma vyčetli, že se musí kontrolovat před rodinou (tzn. před strýcem (mámy bratr), tetou a dvěma bratranci (jeden mého věku, druhý o 8 let starší homofob, který pochází ze strýcova 1. manželství, ženatý, čestvý otec). To je vše. Máma se mě ptala, jestli by nebylo lepší jim to říct. To se mi docela zatmělo před očima. Můj strýc, volič SPD, jeho manželka, ehm, polská imigrantka? Moji bratranci, kteří se se mnou nechtějí bavit a při rodinných sešlostech mě naprosto ignorují, protože jsem holka (to mi řekli rodiče, když jsem se jich na to ptal, že je to nějaký divný), když za nimi sám/sama přijdu, tak se se mnou chvíli baví a tváří se u toho, jako kdyby se museli rejpat v hnoji? Prosím, ještě ne, neříkat. Tak mi máma řekla, že když to nechci říct, tak mi sice bude říkat Andy, ale bude mi říkat v ženským rodě, protože z toho má schizofrenii. A řekla to dost naštvaně. Naštěstí to nedodržuje, díky, maminko, jsem ti vděčný.)
Neudělám to, neřeknu to. Ale strašně bych chtěl, abych to mohl udělat. Abych věděl, že mě to zas tak moc neohrozí. Abych prostě jen mohl. Bez strachu z ohrožení, jak to už skoro můžou dělat lgb lidi. Ale na to nejsem připravenej. Ani společnost.  Transka, co jí v nejbližší době nezačnou růst vousy, se vyoutovat nemůže...
Haha, k Vánocům bych si přál mírumilovný coming out s následky, které napáchají co nejméně škod.
Ale víš co, Ježíšku, možná raději ne. Raději zase ponožky.


Uf. Prostě jenom věřit. A stát si na tom svým bodě, kterej je pro mě ten správnej.

neděle 5. listopadu 2017

Zpověď, které se už nedalo vyhýbat...

Tenhle příspěvek píšu s velmi zvláštním rozpoložením v mysli. Nebudu ho opravovat ani přepisovat, musí to být naprosto spontánní. Tak se omlouvám, že to bude nečitelný a bude tam velká spousta jazykových chyb a obsahově nesrozumitelných věcí, protože některé věty možná nedopíšu anebo budou znít jako nesmysl. Nechci si to jen tak napsat do Wordu nebo sem do editoru a nikdy to nepublikovat. Musí to být vidět, abych se k tomu mohl vrátit.

úterý 31. října 2017

Střelba do vlastních řad aneb jak jsem zjistil, že jsem vztahovačná transka

Přemýšlel jsem dlouho, jestli to sem mám napsat... Ale co ztratit?
Nedávno jsem si vzpomněl, jaký jsem měl první půlrok 2017 štěstí na lidi. Lituju toho, že jsem tehdy tolik pracoval na úkor sociálních kontaktů, ale to už nejde napravit. Tehdy se u mě taky rozvinula dysforie a já si uvědomil, že hormony jsou pro mě nereálné. Ale měl jsem naději.

Dysforie se stupňovala a já měl strach udělat něco se svým tělem (třeba i jen s vlasy). Poprvé to bylo v srpnu, kdy měl kdosi blbou poznámku na to, že jsem fakt divná transka, když se nesnažím vypadat dost trans. Nejlepší bylo, když se mě zastala cis holka.
Vzpomněl jsem si na jednu záležitost z roku 2015. Tehdy jsem strašně hledal pomoc na netu, napsal jsem jednomu trans klukovi, že jsem genderfluid (to jsem si tehdy myslel, ale už si to nemyslím) a že nevím, kde mám potkat stejné lidi, jestli by nebyl tak hodný a neporadil, kde je nějaký taková komunita. Pán mi sdělil, ať chodím na LGBT akce, že o genderfluid on nic neví, páč on je součástí trans komunity, a to je něco jiného, tam genderfluidi nemaj co dělat.
Ta doba byla hrozná, cítil jsem naprosté zoufalství, myslel jsem na smrt. Teď se oproti tomu mám famfárově.

Jak jsem řekl, lituju, že jsem se kvůli dysforii tak izoloval. Znám se a myslím, že to nepřekonám. Vrátila se mi sociální fobie, ale jinak než předtím. Nebál bych se mluvit před lidmi a i když bych to pokazil, tak bych před nimi klidně i přednesl referát nebo ze sebe děla úplnýho blba. S tímhle už problém nemám, moje sociální fobie se trochu změnila. Vůbec mi nedělá problém hrát chvíli ženskou. Ale mám strach být sám sebou mezi lidma se stejným "problémem". Cítím se ještě víc socially awkward než kdy předtím. Logika nepomáhá. Nejsem dost trans, protože jsem na ně moc velkej exot. Mám vlastní hlavu pokud jde o jisté věci a chci mít nad svou cestou kontrolu, nehodlám dělat něco, o čem mi intuice říká, že to není pro mě správné. Ale zároveň nejsem rozhodnutý, jestli mám dost silnou osobnost, abych dovedl jít proti proudu. Ne, nemám. Otázka by teda spíš měla znít, jestli si tu silnou osobnost dokážu vybudovat.
Nevím, jak tohle vysvětlím nějakýmu cvokaři. "Pane doktore, já mám strach, že mi ostatní transky budou nadávat, že nejsem dost velká transka. Přitom, považte, pane doktore, jsem svou první menstruaci obrečel a první den v podprsence taky! A při souloži si sám sebe automaticky a bez přičinění vůle představuju jako chlapa, copak to neznamená, že jsem ta nejryzejší transka na světě?"

Nesnáším konflikty. Snažím se být nekonfliktní. Když někdo vůči mně konfliktní je, mám za zvyk zapomenout na svoje ego a řešit to po dobrým a slušně a klidně. Taky mě to stálo spoustu námahy, ale za ta léta už jsem si to zautomatizoval, nedělá mi to problém. Aspoň si to tedy myslím. 
Ale ono to asi nestačí. Uznávám, že v poslední době možná ztrácím verbální schopnosti a moje diplomaticky zamýšlená odpověď vyznívá jinak. Nevím, nemám feedback.

Proč to říkám, to někteří možná vědí. Opět jsem na vlastní kůži zjistil, že to tak lehký nebude. Matrix  a námi vyjebává, to už víme. Ale občas mám dojem, že jsme si nevšimli, že nás pohltil nějakej Metamatrix, protože tohle prostě nemůže bejt pravda. Nebo jsme z toho Matrixu nikdy nezdrhli.
Někde na internetu v online prostoru pro trans lidi, tam jsem se v jedný dost slabý chvilce zeptal na nějakou věc ohledně fyzickejch změn, která ovšem neodpovídá tradičnímu trů transkoidnímu kánonu. Napsalo mi dost lidí, vlastně i ti, co k tomu neměli co říct, jak už to bývá. Byl jsem rád za všechny, co měli poznámku k věci a kteří nebyli militantní. Horší to ale bylo s tím, co všechno mi přistálo v inboxu. Svěřím se vám jen s tím největším špekem, protože to pěkně demonstruje to, na co si právě stěžuju.

Napsal mi jeden kluk, o kterým jsem si nejdřív myslel, že je to transkomil, ale pak jsem zjistil, že je to taky trans kluk. Napsal mi "zaujala jsi mě, podle profilu bysme si mohli sednout". Když jsem zjistil, že to není transkomil, tak jsem byl trochu nasranej, jelikož když by měl být problematiky znalej, tak nechápu, proč mě automaticky oslovuje v ženským rodě. A taky nesnáším, když mi někdo píše "zaulala jsi mě", protože tuhle zprávu jsem nevyžádaně dostal hodněkrát od cis mužů a zní mi to strašně mačoidně. Zní to tak i vám, nebo jsem paranoidní?
Chvíli jsem teda doufal, že tím, že máme podle něj něco společnýho (nebo jak si to "zaujala jsi mě" mám vyložit), myslí to, že taky zrovna nejede v zajetým trů trans kánonu. Ale ne. Ten mi to dal vyžrat ještě víc. Trpělivě jsem si s ním psal, abych to zjistil a nechtěl jsem se unáhlovat ve svých jinak unáhlených soudech. Pak se sám od sebe ptal na naprosto nevhodný otázky. Řekl, že je už 3 měsíce na hormonech a ptal se, jak to jako budu řešit bez hormonů, když je odmítám. Sdělil mi, že bych si měl změnit jméno, že s ženským jménem mě těžko budou brát jako chlapa (fakt? ty jo, to bych nečekal!), i když já se ho na nic podobného neptal a ani jsem si neztěžoval, že mě nikdo nebere jako chlapa. Pořád jsem měl trpělivost. Ale nechtěl jsem se o tom bavit, byl to cizí člověk. Doufal jsem, že mi možná napsal proto, že se chce seznamovat (jakože víte jak) a když zjistí, že nejsem holka, tak že mě nechá být. Vyjevil jsem mu to hnedle, co jsem zjistil, že i on je trans, nikoliv transkomil. Na jeho otázku o jménu jsem řekl, že jo, se jménem asi něco udělám. A on pak dodal: Víš co, mě to zajímá, jak to máš, když odmítáš hormony a o nějakým mužským vzezření nemůže být řeč, co si budeme povídat. :)
(Aha, takže sis prohlížel moji profilovou fotografii.)

Co si budeme povídat. Kámo, kdybys mi to neřekl, tak si toho normálně nevšimnu! Normálně jsem si myslel, že vypadám jako borec. Wow, tys mi to ale nandal, moje vzdušné zámky o mé fyzické mužnosti se bortí. Chrrržžžžžžžž.... Puf. Jsou pryč.
A tehdy jsem si konečně řekl: Jo, jsem urážlivá vztahovačná transka. Protože mě to prostě naštvalo. Vím, jak vypadám a jaký jsou moje šance bez hormonů, ale nechápu, proč mi tohle jako píšeš, ty vole z profilu bez fotky (jaká drzost hodnotit něčí vzhled a sám se za svou držku stydět) - myslíš, že to nevím a musíš mi to extra sdělovat? Já bych si tohle nikomu nedovolil napsat, nikdy.

Někteří trans lidi chtěj být tak hrozně podobní cis lidem, že se k vlastním soukmenovcům chovají jako cis transfobové.
Bravo.

Nevím momentálně, kam se vrtnout. Moje sociální fobie se přesunula ze strachu z mluvení a vystupování na veřejnosti na sociální fobii mezi lidma, kteří by mi měli rozumět. Nevím, co s tím. Přemýšlím o tom, že se už konečně nadobro odstěhuju z ČR, ale nechce se mi ještě utíkat, protože mám pocit, že jsem to v Praze promarnil, že jsem to všechno posral a nechci to tak snadno vzdát. Ale co když to se mnou lepší nebude? Protože jsem čím dál větší asociál. Úzkosti se u mě projevují jako zimnice, doslova se začnu klepat zimou. Jak "nebezpečí" zmizí, zmizí i ona.
Vystoupil jsem letos z několika pomyslných kruhů, i z takových, ze kterých se mi to ani nesnilo. Ale v tomhle se pořád melu a melu. Neumím vycházet s lidma, neumím komunikovat. Neumím mluvit. Teda už umím, ale neumím mluvit sám za sebe. Mám strach z toho být sám sebou před ostatními lidmi. Tedy před takovými, před kterými bych sám sebou směl být, protože by mě měli aspoň částečně chápat. Hrát role mi naopak už problém vůbec nedělá - od té doby, kdy jsem zjistil, kdo se pod těma mýma maskama vlastně schovává.

sobota 21. října 2017

Lásky, které se nestaly I.

Když mi bylo 16-19 let, měl jsem kamaráda, říkejme mu třeba Oliver, který se ke mně po chvíli začal chovat jako něco jiného než kamarád. Byl jsem na něj za to naštvaný, protože jsem si myslel, že si ze mě dělá srandu. Proč by to dělal, ptáte se? Ze 2 důvodů: protože jsem si myslel, že je gay. A protože jsem si myslel, že jsem tak odporný, že by mě nikdo, kdo vypadá normálně, nikdy v životě nemohl chtít. Že já se můžu líbit jen naprosto odporným, neudržovaným hnusákům a úchylům. Měl jsem Olivera rád jako kamaráda, ale občas jsem z těch podivně trapných koketních situací, které se mezi námi staly a které on inicioval (kdy mi občas málem spadl do výstřihu), byl hrozně smutný.
Když už tato situace trvala přes 2 roky, tak jsem si řekl, že to asi nehraje a že se mi to asi nezdá a že si to asi ani nenalhávám, protože některé momenty byly fakt hodně průhledné. Naše kamarádství bylo zvláštní, jako na houpačce. Chvíli jsme si pořád psali, ale jak toho bylo moc, tak jsem ho trochu "odkopl". To ode mě fakt nebylo hezký, bylo to odporný. Přitom on byl tou dobou jediný člověk, jediný kámoš, který se ke mně choval fakt slušně, znal mě a pamatoval si, co říkám, a bylo vidět, že o mně přemýšlí a myslí to se mnou lidsky dobře. I já o něm přemýšlel a myslel jsem to s ním dobře, i když to navenek občas vypadalo jinak.
Zlom nastal, když jsem pak zkoušel navazovat vztahy s muži. Bylo to pro mě něco jako bojovka, doopravdy jsem s nimi ani chodit nechtěl, a už vůbec ne spát. Mám jednu jasnou vzpomínku, když jsem byl s jedním klukem a popadl mě náhle záchvat dysforie, kdy jsem doslova nenáviděl, že jsem žena. Najednou jsem si pomyslel, jak bych byl v tu chvíli raději někde jinde. A s někým jiným. Hádejte, s kým asi.
Všechno mi v tu ránu začalo být divné. Nejsem do Olivera náhodou zamilovaný? říkal jsem si. I přesto, že byl Oli objektivně hezký, tak mě vůbec nepřitahoval, nedokázal jsem si s ním představit nic intimního (ve smyslu, že by mě to ani nenapadlo). A stejně jako s těmi ostatními se mi už vůbec nepozdávala představa sexu s ním. Vůbec. Ale to hlavně proto, že jsem ho měl opravdu rád jako kamaráda. Nedokázal jsem si lásku spojit se sexem (to je téma samo o sobě, o tom vám zase povím jindy). Že do něho nejsem zamilovanej, jsem definitivně poznal tehdy, kdy měl nějakej úlet s jednou naší spolužačkou, a mně to bylo úplně fuk, nežárlil jsem a vůbec jsem to neřešil.
Věděl jsem tedy, že ho mám rád víc než kamaráda, ale že to ani náhodou není romantická láska, i když to v mnohém připomínalo zamilovanost. Bylo to velmi zvláštní. Ale přesto mě neopouštěla zmatenost a nedůvěra ve vlastní úsudek.
Těsně po tom jsme se ale kamarádili trochu víc. Snad asi proto, že jsem přestal být nervózní z toho, jak to mezi náma je. Ale pak to najednou zase přišlo. Pochybnosti - naprosto jsem nechápal, co je to mezi námi za vztah, když je naprosto jasné, že ho mám rád víc než kamaráda, ale nic víc s ním nechci? Nebo přesněji řečeno, jaký já sám mám k němu vztah. Nedokázal jsem to pojmenovat. Začalo mi z toho trochu šplouchat na maják. Hádejte, co jsem udělal, když jsem se tak potácel v tom, jestli ho mám rád a jestli on má mě vůbec rád atd.?
Odstřihl jsem si ho ze života. Nepsal jsem si s ním, dělal jsem, že mě vůbec nezajímá. ...
(Klidně mi řekněte, že jsem píčus, však je to pravda.)
A co dělal on? Po právu na mě kašlal. Ale... Ještě tak 2-3 roky poté mi vždycky psal novoroční smsku přesně v 00:01, která zněla "Anetko, happy new year :-*", což možná (ale třeba taky né) zní tak, že tím oslovením si musel dát tu práci a vyťukat mé jméno, místo aby napsal jednu univerzální smsku, kterou by rozeslal všem nedůležitým kontaktům v mobilu. Jako vždycky byl lepší člověk než já.

Byl jsem rád, že se náš vztah nikdy nevyvinul, ale zároveň jsem věděl, že to byl jediný člověk v mém životě, se kterým jsme se smáli stejným kravinám, se kterým jsme měli podobný názory, i když i spoustu rozdílných. Kdyby tam nebylo jakési podivné ale, tak bych s ním opravdu chtěl chodit. No, ještě že tam to ale bylo! Ale než řeknu, co už je vám jasný, tak musím dodat toto: Od začátku to byl můj dobrý kamarád. Od samýho začátku se zajímal. Psávali jsme si přes ICQ, měli stejné plány a sny, na většinu věcí podobné názory, pořád jsme se spolu něčemu smáli, tropili pubertální kraviny. I když s přestávkama, vždycky jsme se k sobě nějak vrátili. Povídali jsme si online i 6 hodin v kuse a shodli jsme se na tom, že to se nám s nikým ještě nestalo.
Byl jsem teenager a myslel jsem, že potkám spoustu takových  lidí. Nenapadlo mě, že by tohle mohlo být naposledy. Ne že bych se s tím konkrétním člověkem teď chtěl spojit a být s ním kámoš, to ne. Už jsme někde jinde. Ale došlo mi, že nemůžu najít k sobě někoho, kdo by byl taky takový, ale neviděl měl jako holku. Protože takový typ člověka by mi prostě vyhovoval, tohle by pro mě asi bylo ono.

A to je jeden z důvodů, proč si nedokážu představit, že pro mě existuje možnost být s někým, kdo by šel životně stejným směrem, s kým bysme se měli navzájem rádi jako partneři, kteří si rozumí a snad se i fyzicky přitahují. Protože je tu ten můj handicap, že nejsem to, jako co vypadám.

Oliver se před pár lety už konečně našel. Je samozřejmě gay. Úplně si dovedu představit, jak s tím tehdy na střední bojoval, jak strašně nechtěl být na kluky, protože by to znamenalo společenskou sebevraždu (před pár lety to nebylo jako dneska). A když pak potkal holku, co mu asi v mnohém připomínala to, co na byl orientován, tak ho to mohlo trochu zmást v tom, kým vlastně je.

Život každýho z nás je něčím zvláštní. Možná nic není náhoda. Ale fakt by mě zajímalo, jestli ten můj je určen pro deprivaci v téhle oblasti. A proč vlastně. A co konkrétního mě to má naučit.

úterý 3. října 2017

Hudební okénko II.: "There I Said It", Adam Lambert

Před dávnou dobou jsem avizoval pravidelné hudební okénko, ale pak jsem se na to lehce vyprdnul. Tak to napravuju a tady máte pokračování. (Ten slíbený článek o dětství a dospívání ale pořád platí - bude!)

V této hudební vsuvce se na rozdíl od té první, kdy jsem psal o Annie Lennox a svém dětství, vrátím jen o pár let zpět. O pouhé dva roky vlastně. Ale zdají se mi jako čtyři. Tehdy jsem fakt nevěděl, co a kdo jsem. Ale tahle píseň, respektive její text ke mně promlouval neskutečným způsobem, přestože vůbec není o někom, kdo je trans. Bylo to v létě 2015, kdy jsem se učil na státnice a tak nějak jsem se smiřoval s tím, že budu asi lesba, ale pořád tam bylo jakési ale.

Zpívá se v ní doslova:

Tak jsem vám to řekl
A už se vám nebudu znovu omlouvat
Protože jsem dospělej chlap
A znovu už žít nebudu
A jsem znechucenej z toho, že žiju ve stínu

Něco vám řeknu
To, co mi dáváte, je dvousečný meč
A já nevidím pravdu v životě
Kdy se musíme schovávat za zdí strachu
Ale vy to nevidíte
Ten sen, kterému věříte, je šílený
A k čemu je předstírání?
Nechme kouř a zrcadla zmizet


Jasně že to není žádná poezie. Je to už prostě už moje hymna, která mě tak trochu navedla na cestu k tomu, že bych mohl cejtit jako kluk. Když mě to při jejím poslechu prvně napadlo (ne že by to bylo úplně poprvé), strašně jsem se vyděsil. A zbytek už asi znáte...

Zpívá to jeden pro mě neskutečně vnitřně i navenek krásnej člověk. Vždycky jsem ho obdivoval jako umělce, ale poslední dva roky ho teda miluju úplně se vším všudy. Ta písnička je neznámá, stejně jako její interpret. Vůbec není o mým problému, protože ji zpívá cis gay muž, ale já se s ní strašně moc ztotožňuju. Interpretuju si ji z perspektivy trans kluka a prostě to pro mě nemá chybu.
A je pro mě tak boží, že ji asi nacoveruju, jen tak pro sebe.

Tady ji máte, kochejte se, pokud je to váš šálek. Písnička začíná v 1:30 (ale předtím jsou srandovní kecy, pokud máte zájem :D):



P.S. Strašně mě rozptyluje, jak mu tam mezi ňadry plandá ten řetízek. Sorry, musel jsem to říct.

sobota 23. září 2017

Síla pocitu vděčnosti a života v současnosti

Chci se své hrstce čtenářů omluvit za to, že poslední dobou se tady střídají depresivní, ukňourané články s pozitivními ubleknutími. Je to jako na houpačce, jako byl poslední dobou můj život.

Snažím se zachránit poslední část tohoto roku.

Kromě pár věcí, co se mi letos povedly, jsem jich dost i podělal, zejména v oblasti vztahů mimo rodinu (naopak ty rodinné polední dobou urovnávám, až mě to samotného udivuje). Jak známo, když se cítím duševně blbě, nehrnu se mezi lidi, u kterých si to nechci podělat. Čímž si to ale stejně podělám, protože pak to vypadá, že se nezajímám a že na ně kašlu.
Za to se stydím asi nejvíc, pokud jde o dnešní rok.

Teď se snažím. Urputně. Snažím se snažit se. Stojí to strašnou spoustu vůle. Motivace je teď to, že hanba mě líská. Hanba za to, že seru nejen na sebe samého, ale na ostatní lidi. Ani sobě, ani ostatním nejsem nijak prospěšnej, jenom beru, ale nic nedávám. (Že kašlu na sebe, to si nějak odpustím, ale pokud jde o ostatní lidi, dost věcí se může pokazit, protože ti maj plný právo se na mě vyprdnout, protože jsem jim naprosto k ničemu.)

Pořád si opakuju, za co mám být vděčnej a snažím se ukotvit svou pozornost do současnýho okamžiku a nežít ani v minulosti, ani v budoucnosti. Je fuška pořád se na to soustředit a nesklouzávat do zaběhnutých kolejí, kdy se nechávám vláčet emocemi. Ale funguje to, když tomu to duševní úsilí věnuju.






Pokud jde o tenhle blog... 
Napíšu několikadílný článek o tom, jak jsem si v jemných náznacích během dětství a dospívání uvědomoval, že jsem trans. Takový sondy do něčího dospívání lidi podle mě baví, protože je to trošku bulvár. A co si budeme povídat, v každým z nás je kousek Kelišové, ne? A taky tam bude dost zmínek o popkultuře z pozdních devadesátek a přelomu tisíciletí.
Jako omluvu za svou trapnost nabízím čtenářstvu, že jim ukážu, jaký pako jsem v dětství byl, bude to dostatečná kompenzace?


pátek 15. září 2017

O mládí, knížkách a tak dále (prostě mišmaš)

Prožívám poněkud intenzivní období. Tedy ne navenek. Vevnitř. Transformační.

Když jsem si myslel, že jsem žena, dokázal jsem být šťastný mnohem častěji než za poslední, řekněme, dva tři roky. Protože jsem se upínal na budoucnost. Věřil jsem, že vše, co mi vnitřně chybí k ženě, se prostě časem samo doplní, a já se stanu holkou i uvnitř a budu žít šťastnej život.

čtvrtek 24. srpna 2017

Žiju, ale pořád ještě málo (půlroční bilance)

Spoiler: No depka detected!
Tento článek byl napsán 18. srpna. Doplnil jsem ho dnes.

Od začátku tohoto kalendářního roku se toho hodně stalo. Tenhle článek jsem se rozhodl napsat včera večer. Včera jsem jel do svého rodného města kvůli jedné kulturní akci, na kterou jsem šel s rodinou. Uprostřed toho mi to celý nějak došlo. Prostě se to konečně usadilo.

pondělí 14. srpna 2017

Co když nejsem trans?

Dneska budu za hysterku. Před tím vám dám jednu radu: Pokud se furt plácáte v problémech jako já, tak to může znamenat, že nemáte svůj život pod kontrolou, protože nemáte pod kontrolou reakce na svoje emoce. (Tak to mám já a furt mi to nejde zlepšit.)
Přiznám se vám k něčemu.
Občas (a vlastně čím dál častěji) si fakt přeju, abych se jednoho dne prostě probudil a řekl si... "Co blbnu, vždyť já jsem přece vlastně lesba!"

neděle 30. července 2017

Update ze života neviditelnýho kluka

(Pozn.: je to dlouhý článek, se omlouvám.)

Poustevnictví jsem pověsil na hřebík. A to bych to nebyl já, abych si nedal nějakou léčbu šokem.
Tak jsem jel na šestidenní hudební kurz do hor s partou lidí, který jsem v životě neviděl. To jsem celej já. 
Měl jsem tam po pár dnech chvíli dysforii (už chápu, proč se říká, že třetí den je kritický), ale i když jsem nic neřekl (jak bych mohl, nedokážu si to představit), tak se to pak zlepšilo a uvědomil jsem si, že mě berou tak, jak jsem, a vůbec vlastně není důležité, že vypadám jako holka a všichni mě tak berou. Protože je hlavní, že mě berou jako individualitu a kdo to nedokáže (jeden zkurvený šovinista si mě tam bohužel "vyhlídl," asi i kvůli tomu mi chvíli bylo blbě), tak s tím se prostě odmítnu bavit.
Stal se tam také jeden zásadní moment v mé hlavě, ještě před tím dysforickým záchvatečkem. Dali mě na pokoj s jednou strašně fajn slečnou, nejvíc boží a sympatickou. Kdybych byl cis, tak by se mi to nestalo. A kdybych byl cis, tak bych si vůbec k ženám hledal cestu těžko. Nejdřív bych je musel přesvědčit, že jim ode mě žádný nebezpečí nehrozí atd. Což je paradox, protože to, co hledám u ženských, je bezpečí a empatie. Chlapi se s ní moc nepředají. 
(Já vím, že jsem říkal, že si s ženama moc nerozumím, ale na druhou stranu také víte, že nejsem nějak vodvařenej z chlapskýho světa. Netoužím chodit na pánské hajzlíky, i když se cítím jako muž. I když někdy to dělám z praktických důvodů, ale jen když vím, že tam nikdo není.)
Další věc, kterou jsem během toho svýho několikadenního výletu udělal, bylo, že jsem své nové kolegy požádal, jestli by mi neříkali tím neutrálním jménem (samozřejmě jsem jim to takhle neřekl, haha), co jsem vám o něm vyprávěl. Mimochodem, to nové jméno, co mi vymyslela máma, je André, což je fajn, protože oficiální ženská varianta má jen o jedno e na konci navíc, takže je tu naděje, že by mi to dovolili. Jsem rád, že to začíná na stejný písmeno jako moje občankový jméno. Ale zní mi to moc aristokraticky, takže mi doma říkají Andy (vyslovuje se s e na začátku). Nebo Anďa (to už se vyslovuje s a na začátku, jelikož je to zprasená česká varianta, kterou jsem však autorizoval). Anebo Anďák, což zní obskurně jako Aneťák - a proto se mi to líbí.
Ty nové lidi jsem požádal, ať mi říkají Andy, že mi tak říkají všichni, což je lež, ale nějak jsem to musel zakamuflovat. Sice to pak vyslovovali s a na začátku, takže jsem si občas připadal jako pás velehor v Chile, ale to už je fuk, tak jsem je neopravoval. Malý krok pro lidstvo, velký pro člověka.

Jinak pokud vás to zajímá, což je velká osobní odbočka, to hudební soustředění naprosto předčilo má očekávání. Došlo mi, jak moc hudba lidi spojuje a jak důležitá součást mýho života to je a že jsem byl blbec, když jsem se jí občas vůbec nevěnoval. A že bych měl ještě víc. Byl jsem strašně šťastnej, šťastnej takovým tím způsobem "žiju teď a tady", což už jsem zatraceně dlouho nebyl. Naposled to bylo, když jsem byl poprvé na Transparentu a povídal jsem si potom v hospodě s lidma, co jsou jako já.

čtvrtek 20. července 2017

Hledání absolutna

...aneb příspěvek, který moc nesouvisí s hlavním tématem tohoto blogu, i když trochu jo.

Každej máme strachy a frustrace ohledně toho, kdo jsme. S mnohými z nich se musíme smířit, protože nejdou vyřešit. Když se člověk nachází v blbém rozpoložení, tak to na něj samozřejmě dopadá víc a musí se víc snažit. Ale mít frustrace je, řekl bych, naprosto normální stav.

Osobně se musím ještě mířit s hromadou věcí. Mám na vybranou ze dvou věcí, z nichž každá znamená jednu dost blbou věc. Buď budu mít tohle, anebo tamto, ale rozhodně ne obojí. Tak to prostě v životě chodí. Že jsem se nějak rozhodl, tak to neznamená, že je všechno super. Musím se se vším prostě smířit. A stejně bych se cítil, kdybych se rozhodl pro tu druhou možnost, to vím jistě.
Nic se nestane automaticky, vyžaduje to vůli a chce to čas. Člověk se prostě musí naučit smiřovat se, jinak se naprosto zblázní.

Hrozně rád bych chtěl mít v životě nějakou krásnou jistotu. Občas mám pocit, že bez toho nemůžu být v klidu. Prostě něco mít.
V každé etapě života to pro mě bylo něco jiného. To něco, co bych chtěl mít. Někdy to bylo hmatatelné, někdy vůbec.
Ale s takovým přístupem jsem nikdy nedostal (a nedostávám) nic.
Tolik jsem toužil a toužím (i když vím, že je to nemoudré) něco mít, něco vlastního, něco jistého. Absolutního. Absolutní jistotu něčeho...
S tímto přístupem jsem se však stal pouhým pozorovatelem života. A jak jsem tak zoufale toužil něco opravdu mít, tak mi akorát všechno proklouzlo mezi prsty.

Absolutní jistoty neexistují. Občas se zdá, že ano, ale určitě je to klam. Nikdo ji nemá, nikdo ji proto nikomu nemůže závidět.

Ale zajímalo by mě, jestli všichni mají tak akutní potřebu něčeho absolutního. Jestli někdo zažívá tak hlubokou a otupující frustraci z toho, že nic absolutního nemůže mít.

Čas ubíhá. Tělo stárne. Máme lidi, které máme rádi, které potřebujeme, ale ti tu s námi nemůžou být navždy. Když máme štěstí, tak kromě rodiny a pokrevných příbuzných najdeme lidi tam někde venku, se kterýma to prostě bude ono. Ale co až oni odejdou? Co když odejdou dřív, než já? Co když budu chtít odejít a já je nechám jít, protože to pro ně tak bude lepší? Co potom? Co když odejdou příliš brzo?
Jednou přijde stáří. Kdy už člověk nebude mít pocit, že má na všechno dost času. Jak se to dá zvládnout? Ten pocit? J
Do jisté doby, kdy je něco na začátku, tak je to krásný. Jak to se to vyvíjí, jak se to zelená. Ale tak se to přehoupne a ty už víš, že i když je to teď fajn, tak vlastně bude jen hůř. Co potom, čeho se chytit?
Není čeho.
Nemáme nic, kromě přítomného okamžiku. To je jediné, co můžeme opravdu mít a co by pro nás mělo mít tu stejnou funkci jako to absolutno. Něco jako kotva.

Přítomný okamžik je to jediné, co opravdu můžeme mít, protože jen díky jeho uchopení zajistíme, aby nám všechno to málo, co můžeme mít, neproklouzávalo mezi prsty, ale abychom z toho alespoň něco měli.
Je to paradox. Protože i přesto, že je to ta jediná věc, kterou na světě můžeme mít, tak ve výsledku nemáme vlastně zase nic. Protože co je vlastně ten přítomný okamžik? To je něco jako zrnko písku. Když nám dává smysl jako celek, tak ho ale nedokážeme uchopit. Můžeme ho jenom vědomě prožít.

Takže to jediné, co mít můžeme, vlastně doopravdy mít nemůžeme.

Musím se ještě hodně učit, pochopit to, co spousta lidí má tak nějak v sobě.

Kdysi byla moje jistota to, že se všechno změní a já budu "normální" holka jako všechny ostatní. To kdysi bývalo moje absolutno, moje kotva.
V posledních dvou letech jsem ztratil víru v průběh života, který jsem měl, když jsem věřil, že se všechno samo srovná. Věřím ale, že když si budu víc a víc zařizovat život a svou cestu tak, jak by se mi to líbilo, překonávat svý hranice a tak dále, tak to bude zase v pohodě. Relativně. Protože absolutno neexistuje.

A taky, napadá mě, kotva tě někdy táhne ke dnu, když zrovna nechceš.

sobota 15. července 2017

Končím s poustevnictvím!

Tak jste si to přečetli. Asi vás to nezajímá a kdo mě osobně nezná, tak to asi neví, ale několik měsíců jsem byl raději poustevník (nejen) z důvodů uvedených v předešlém článku. Prostě jsem se až na výjimky lidem vyhýbal, paradoxně hlavně těm, před kterými nechci vypadat jako dýčus, protože jsou pro mě důležití.

Nebaví mě to už, protože zdání klame - kontakt s lidma mě nabíjí (sám jsem z toho překvapenej). Ale - důležitá informace - vybíjí mě v situaci, kdy vím, že jsem ten den neudělal nic, co by mě nějak posunulo v mých ambicích a tak. Chápete, co tím chci říct? Úplně nesnáším, když jdu třeba večer někam, ale vím, že jsem toho za den neudělal dost, nebo jsem vynechal něco důležitého. Pak si to vůbec neužiju.

Navíc - život je až moc krátkej.

Rozhodl jsem se prostě víc vědoměji/důsledněji smiřovat se svou genderovou situací (třeba že bych se konečně nechal po X měsících váhání ostříhat *facepalm*) a prostě žít život, jakej jsem chtěl.
Depky neodejdou, ale kromě toho, že celý dny dělám práci za směšný peníze a hlavní zaměstnavatel se mnou slušně vyjebává a dělá mu problém se omluvit, když něco posere, tak jsem se rozhodl, že je na čase KONEČNĚ A DOOPRAVDY dělat s větší vážností i něco mimo to, z čeho mám sice peníze, ale nijak mě to nenaplňuje.
Prostě mít nějakej cíl, byť šílenej. Protože já sám jsem šílenej.
Protože jen tak mě to tu na světě bude bavit.
Dělat něco šílenýho a překonávat hranice, chtít něco, co nemůžu lehce mít, něco skoro nedostupného. To je prostě motivující, i když se to na první pohled může zdát naopak.

Co to znamená? Že si budu muset udělat časovej harmonogram (to mi jde) a striktně ho dodržovat (to už mi tak nejde), jinak se nevyspím.

A taky se omlouvám těm, kteří mi psali mail, že jsem dosud neodepsal! Moc mě to potěšilo a po večerech si to furt čtu, ale už jsem neměl sílu odepsat, protože píšu v práci celej den. Odepíšu hnedle, jak to bude možné!

úterý 13. června 2017

Proč nepíšu

Protože píšu o svém životě, ve kterém se poslední 2 měsíce (!!!) dějí poměrně divné věci.
Na jednu stranu se všechno jakoby urovnává, ale aby se to urovnalo, tak je nutnej velkej čurbes. Všechno to pohlcuje moji pozornost. Zkoušel jsem napsat pár článků, ale nedokázal jsem je vypointovat. Byly pořád o tom samém. Kecám v nich jako kolovrátek. Ale hlavně jsem ani v jednom nedokázal neprat špinavé prádlo.
Jsou věci, které bych prostě neměl zveřejňoval, když tenhle blog není zas tak anonymní, jak by se mohlo zdát (a já jsem to tak chtěl a chci dál). Nemůžu sem o svém životě napsat úplně vše. Důvody jsou jasné, jeden už byl zmíněn: prát špinavý prádlo na veřejnosti se nehodí a ten druhý důvod je, že nechci, abyste si o mně mysleli, že jsem dýčus. (Může toto někdo někomu vyčítat?)
Jde to všechno už mimo moji kontrolu... Je toho tolik, že už to nejde kontrolovat. Nedokážu to sám ukormidlovat, proto s tím na veřejnost nevycházím.
Třeba se jednoho rána probudím... a bude to pryč.
Každopádně psaní tohoto blogu už mi vůbec nepomáhá. Naopak.
...

Díky mé debilitě mi uteklo několik skupin Transparentu (naposled to bylo i tím, že i když jsem pořád kontroloval stránky, tak konání skupiny bylo oznámeno až pár hodin před, kdy jsem už zrovna měl napsanou směnu). To pro mou duševní situaci není dobrý. Můžu si za to ale ve většině sám.

Vyhýbám se společnosti, aby si mě nespojovala s mrzoutem. Paradoxně jsem mrzout hlavně proto, že jsem sám.
Dobře mi tak.
*facka zleva, facka zprava*


Lidi nejsou svobodné bytosti.

pátek 5. května 2017

Překročit práh

Troufám si říct, že každý den, kdy se k sobě skládají střípky mozaiky, jsem víc připravenější na případný pokec o celé mojí situaci. Nenechte se zmýlit, v nejbližší době se nechystám navštívit odborníka, abych se doprošoval nějaké diagnostiky. Chci pouze říct, že jsem si čím dál víc jistější  v tom, kdo jsem. Nedokážu si představit, že by se to ještě změnilo, protože já jsem se nezměnil. Já se jen vrátil tam, kde jsem začal, než jsem to všechno začal potlačovat.

čtvrtek 27. dubna 2017

Navrhněte téma

Minule jsem avizoval článek na pokračování, který jsem už měl jednou napsaný, ale můj pičítač (neni překlep) nesnesl jeho úžasnolepost, tak mi ho sežral. Ale ještě se mi do něj znovu nechce.

Přesto vím, že potřebuju psát, páč potřebuju o všem komunikovat. A to jde jen touto formou, protože číst umí každej. Když načmárám nějakou mazanici, tak to nikoho zajímat nebude. A to ani nemluvím o tom, jak těžký je vyjadřovat se hudbou (což se zatím ještě učím, takže by to stálo za... fekální metaforu).

Poslední dobou se mi nedaří napsat něco kloudného, protože se zmítám mezi dysforií a stavem jefukjakvypadám.  Snažím se z toho vypsat, což mě poměrně štve, protože pak mi o volném čase nezbývá čas na nic užitečného a máme tu zase stagnaci - a tu já nechci, protože chci být v životě přece úspěšnej a plavat v milionech jako strýček Skrblík, že jo. V depresích mi pomáhají slova a ZATÍM nemůžu přejít na jinou formu "arteterapie," protože je pro mě důležité, abych se vyjadřoval naprosto konkrétně. Jenomže to, co z toho vznikne... Je prostě slovní průjem. Když to vyjde ven, nemá to tvar. Nedá se to publikovat, je to jen pro moje osobní ujasnění myšlenek. Takže ani ta komunikace nemůže probíhat. Trvá to už pár týdnů - je to učiněná běhavka! Nemám pak čas na nic kloudnýho. Lepší by byla slovní zácpa.

Když mi napíšete konkrétní téma, o čem bych měl psát (třeba do komentářů), tak se nad tím zamyslím. Napište mi, o čem byste chtěli, abych napsal článek.
A přestanu používat fekální metafory.

pondělí 24. dubna 2017

Jak jsem na to přišel

 Jak se z divné holky stal divný kluk

Plánuju článek na pokračování, kde se budu ohlížet do svého dětství, kde začínám vidět nuance naznačující, že jsem to, co ze mě nakonec vyrostlo. Už jsem ho měl napsaný, ale můj laptop škytl a Word s článkem zmizel neznámo kam. Je těžké dokopat se udělat to znova, ale věřme, že napodruhé to půjde líp.

Teď potřebuju napsat článek, kde budu obhajovat to, jak jsem divnej.

V dětství se totiž na povrchu vůbec nezdálo, že bych měla být něco jiného než holka. Až na moje niterné pocity. Jinak mi dívčí svět vůbec nevadil.
Bude to znít maximálně divně, ale ženský svět mi do jisté míry vyhovuje. Akorát je pro mě problém v něm fungovat jako jedna z žen. A tím nechci říct, že bych se tam jako kluk (co si ho s klukem ale nikdo nesplete) chtěl infiltrovat a nějak tam ty ženy otravovat a načumovat do věcí, do kterých bych neměl (i když vím, jaký je to mít PMS). To bych si v životě nedovolil. (A navíc - pravděpodobně na ženy nejsem, ač si myslím, že jsou mnohem hezčí než muži.)

středa 19. dubna 2017

Annie Lennox, "Why"

Tímto článkem bych chtě otevřít pravidelné hudební okénko, které se bude týkat ani ne tak hudby samotné, jako spíše její souvislosti s mým životem. Hudba má v mým životě velký místo a proto ani tady nesmí chybět, poněvadž když zrovna nespím, neobtěžuju svůj mozek prací nebo se nedeptám tím, že si nemůžu vypěstovat strniště, tak trénuju na kytaru, jsem na youtube a čumím na různý videa z koncertů nebo na videoklipy, mučím svůj mozek tím, že se snažím zapamatovat předznamenání stupnic, zkouším nějaký hudební PC programy nebo jakkoliv jinak něco patlám s hudbou (a ne, nejsem žádný child prodigy, začal jsem s tím sám od sebe, když už jsem byl téměř dospělej dacan).

Upozorňuji vás ale, že nejsem žádný undergrounďák.


První (a snad ne poslední) díl tohoto hudebního okénka otevírám jedním z videoklipů, které jsem viděl ještě jako dítě mladší 5 let. Moji rodiče mi totiž na VHS s Večerníčkama nahráli i nějaké hudební videoklipy, z nichž mnohé pro mě byly naprosto zásadní.
Jako třeba Why od Annie Lennox.



Pamatuji si, jak jsem se na to koukal pořád dokola a byl jsem fascinován tou androgynní osobou, která sedí před zrcadlem. Pamatuji si, že jsem se ptal mámy, jestli je to holka nebo kluk. Myslel jsem, že je to kluk.
Dodnes se nemůžu zbavit pocitu, že ač je to žena, tak to působí, jako kdyby se za ženu převlékala. Proste drag.
Už v tom mladém věku, kdy jsem to poprvé viděl, to na mě moc zapůsobilo. 

A teď, o více než 20 let později, si konečně uvědomuju, že je to vlastně něco jako já. Prostě jen osoba  v těle ženy, která se převlíká za ženu. Nikdy jsem se necítil doopravdy žensky, i když se mi občas, když už jsem byl starší a pubertu měl za sebou, líbilo být v něčem typicky ženském. Pocit ženskosti jsem ale nikdy nezažil. Ač mám ženskou anatomii, vždycky jsem si připadal jako chlapec, co se převléká za ženu. Tak jako kdysi mladíci ztvárňující ženské postavy v divadelních hrách. Tak jsem se cítil celý život. A zejména v tom mladém věku, kdy jsem byl doslova posedlý divadlem. Celej svět pro mě byl takové divadlo v kostýmech.

A teď se mi to zase vrací. A není to zas tak špatný.

pátek 24. března 2017

Takové normální dospělácké rozhodnutí

Už asi rok vím naprosto jistě, že jsem trans*. Už asi půl roku vím, že nevím, jestli chci hormony. Předtím jsem si říkal/a, že fakt ne. Nebo spíš ne. To se jednoho večera změnilo.

Bylo to před pár týdny, konkrétně předvečer mojí první podpůrné skupiny Transparent. Už mě to fakt štvalo, že mě všichni na ulici vidí jako holku. Jo, ti na ulici. Dřív mi byli šumák. Co mi do nich? Říkala jsem si. Pak jsem si to i říkal. Ale tehdy to bylo jiné. Stále je to jiné. Toho večera to poprvé bylo jiné.

Tak jsem si řekl: neulevilo by se mi? Třeba bych byl hezkej kluk. (I kluci chtějí být hezcí, kdybyste to náhodou nevěděli.) Jejda, to by se mi líbilo. A třeba by mi nějakej druhej kluk odpustil, že nemám to, co nemám. A... i kdybych nebyl zas tak hezkej, tak co? Nikdo není dokonalej.
A tak jsem si řekl - život není lehkej, tak ho takovej přijmu. Možná bych do toho měl jít. I když jsem věděl, proč jsem to nechtěl udělat. Ono to samozřejmě má své fyzické nevýhody pro osobu, co je genetická žena. Takové nevýhody, které se bio klukovi v pubertě nestanou. Nejenom protože hormonální terapie je zrychlená puberta. Řekl jsem si tedy, že bych ty nevýhody překousl, protože to, co by mi to přineslo, by bylo mnohem lepší.
Ale úplně na 100% jsem si v té chvíli nebyl jistý nějakými věcmi. Jal jsem se tedy dělat research. A zjistil jsem, že jedna věc by mi fakt moc vadila. Omlouvám se za tajnůstkaření. Nebudu ji tady veřejně ani neveřejně sdělovat.  A ani to není pro tento článek důležité. Prostě jsem si o tom všechno zjistil, ptal se na fórech, pročítal je, koukal na názory odborníků.
A zeptal jsem se sám sebe, jestli by mi vadily tyto následky, kdybych zahájil hormonální léčbu.
Zeptal jsem se několikrát. A ptal jsem se několik dní.
A pokaždé byla stejná odpověď. Ano, tyto následky by mi vadily a přišel bych tím o podstatnou část své identity. Okolí by mě sice vidělo jako muže, což bych chtěl, ale hormonální léčba by mě připravila o jiné věci, které jsou pro mě v současné době extrémně důležité.
Kéž bych se jako kluk narodil a tohle nemusel řešit. Ale je to prostě tak, jak to je, tak se s tím musím smířit.


Tak jsem udělal prostě takový dospělácký rozhodnutí - že v současné době to prostě nechci a že pro to mám dobrý důvod. Ten důvod nesouvisí s "ženstvím" nebo "mužstvím", souvisí jen s mým tělem. Ne s ženským tělem, ne s mužským tělem. S mým tělem.

Cítím se se svou duší i tělem sžitý. Celý člověk. Necítím se nějak nepatřičně sám od sebe.
Ale společnost mě docela dost nutí cítit se nepatřičně. Protože kluci přece nevypadají tak, jak vypadám já.
Jasně že nevypadají. Já totiž vypadám jako já. Ne jako kluk. Ne jako holka. Vypadám jako já.
Chci být já. To mi zatím stačí.

Třeba se to změní a budu to chtít. Teď jsem si ale jistý, že by mi to něco důležitého vzalo.
Jasně, nadával jsem, že proč zrovna já musím mít tyhle priority, na základě kterých se musím rozhodovat, jestli do toho půjdu.
Jsem ale dospělej. Tak jsem se taky rozhodl - jako dospělej člověk. Zvážil jsem pro a proti. A je tam jedno proti (zredukoval jsem je, bylo jich víc), přes který nedokážu a nechci jít.

Ale stejně vím, že něco potřebuji udělat. Mnohé už jsem udělal.

Jako třeba pročistit si šatník
, rozdělit ho na mužský a ženský. Občas rád chodím za holku, ale už ne moc často. Je to taková hra. Ale mnohem víc než ženské oblečení mám rád make up. Existují cis kluci, co se malují a lakují si nehty, tak proč ne já? Jenom proto, že vypadám jako holka? Tohle je pro mě docela dilema.

Jít na skupinu Transparentu. I tam jsem už byl a bylo to poprvé v životě, kdy jsem se cítil někde ve společnosti více lidí normálně. Strašně moc to pro mě znamenalo, i když jsem nejdřív mlčel jako zařezanej.

Ostříhat si vlasy. To dělám postupně, chtěl bych totiž, aby mi to slušelo. Tak zvažuji každé nesmělé střihnutí.

Mluvit o sobě v mužským rodě i nahlas, nejen v duchu nebo s kamarády na netu.
To jsem ještě nedokázal...

Stačilo by mi, kdyby bylo víc komunit, kde bych mohl být sám sebou? Kde by mě nesoudili? Kde bych si nepřipadal jako vyvrhel? Kde bych mohl být kluk, i když jsem fyzicky "jen" androgyn?
A kde je vůbec můj dating pool, kdo tam patří?
Občas si nejsem jistej, jestli jsem do toho tlačenej - chtít hormony a vypadat jako úplný kluk - nebo jestli bych ty hormony opravdu chtěl.
Možná mi to jednou přestane stačit. Zatím hormony nechci, ale to neznamená, že mě to neštve. Kdyby kolem pobíhalo víc kluků (ale i holek), jako jsem já, možná bych si přestal připadat tak divně. Možná že jen potřebuju tohle. Mít svý lidi, svou komunitu a být v ní častěji než jen jednou za měsíc. Být sám sebou, ať už vypadám jakkoli. Pak bych si třeba na hormony ani nevzpomněl.


P.S. Jsem strašně moc vděčný, že u nás existuje Transparent. Celé mé dospívání jsem si myslel, že mezi trans* lidi smím jen tehdy, když budu mít razítko od Fifkové a budu nenávidět svý tělo, zvracet ze svých pohlavních orgánů a nenávidět ženský svět. Ale tam přijímají i lidi, co se pohybují někde mezi. Nikdo je tam nesoudí. Respektují lidi, kteří fyzickou tranzici vůbec nepotřebují. Přišel jsem tam s namejkapovaným ksichtem (což je věc, které se nechci jen tak vzdát), vypadal jsem úplně jako holka, ale nikdo mě tam nahlas nesoudil, ani se na mě křivě nepodíval. Mohl jsem být úplně sám sebou, zženštilým klukem.

Teď potřebuji přijít na to, co tranzice znamená pro mě, a jestli (a jak) ji může udělat člověk, který nepodstoupí hormonální léčbu. Protože já bych rád nějaký pomyslný práh ve svém životě překročil. Myslím, že by mi to pomohlo.